Kdyby se nadšeným euroskeptikům podařilo odstranit kus evropských finančních regulací, čeká je nepříjemné překvapení. Nad Bruselem objeví další patro globálních pravidel, kterým se malé otevřené ekonomiky musí přizpůsobit, aniž by se jich někdo ptal, zda s nimi souhlasí. Na rozdíl od evropských institucí, kde i malé země mohou úspěšně obhajovat své zájmy, se na globální úrovni hraje o poznání drsnější velmocenská politika. Málokde to platí více než u regulace finančních trhů.

Globální náplasti na finanční krize

První vlna ekonomické globalizace, která skončila na rok přesně před sto lety, byla v režii mocných bankéřských rodin. Ty prakticky provozovaly zlatý měnový standard, a v moci si nezadaly s královskými dynastiemi. Války a bitvy se vyhrávaly či prohrávaly nejen podle rozhodnutí Habsburků, ale i Rothschildů. Až po dvou světových válkách se finance dostaly pod kontrolu národních států, kde vydržely až do počátku současné vlny globalizace někdy před třiceti lety.

S návratem globalizace opět vyvstal problém jak držet gigantické banky na uzdě, jednak proto, aby pád kterékoli z nich nezdecimoval celosvětový finanční systém, a jednak aby nezneužívaly svůj domácí vliv pro získání neférových výhod vůči zahraniční konkurenci. Odpovědí, která se rodila v sérii finančních krizí, bylo zavádění globálních pravidel. Začalo to krachem mrňavé západoněmecké banky v roce 1974, která rozkmitala světové devizové trhy, pokračovalo přes krach amerických kampeliček, latinskoamerických zemí a východoasijských ekonomik až na zatímní vrchol v aktuální finanční krizi.

Každá z těchto událostí přidala ke globálním pravidlům pár stránek. První konkordát, který nastavil základní pravidla spolupráce při dohledu nad zahraničními bankami, jich měl jen pět, avšak jeho dnešní verze jich má dvě sta a se všemi doplňky se rychle dostaneme o řád výše. Tyto globální standardy sice nedokáží předejít všem krizím, ale daří se jim předcházet alespoň opakování těch nejtriviálnějších příčin. Každopádně jsou pokusy o jejich vytvoření lepší, než pokrčení rameny, že krize se prostě stávají. I proto se standardy postupně rozšířily z bankovnictví do pojišťovnictví a obchodování s cennými papíry, přes účetní a auditorské standardy, až po technikálie platebních a statistických postupů. Globální Rada pro finanční stabilitu, kterou ustanovili představitelé největších ekonomik světa G-20 po poslední krizi, jich má aktuální seznamu dvanáct a MMF se Světovou bankou pravidelně kontrolují, jak se jimi jednotlivé státy řídí.

Globální standardy vymýšlí expertní spolky, v nichž se sdružují regulátoři finančních velmocí. Formálně se jedná o nezávazné a dobrovolné předpisy, avšak v praxi je nejde ignorovat, neboť napojení jakékoli ekonomiky na globální trhy vyžaduje alespoň základní shodu na pravidlech. Nakonec tedy banky spravující úspory sedmi miliard lidí, fungují podle pravidel o nichž rozhodlo sedmadvacet centrálních bankéřů v Basilejském výboru pro bankovní stabilitu, z nichž je devět z EU. V praxi je ovšem koncentrace moci ještě větší. Ve světě globálních financí stále platí, že to, na čem se dohodnou Američané s Brity, rozhoduje, zvláště pokud nejsou proti ani Japonci. New York, Londýn a Tokio zůstávají největšími finančními centry s největším vlivem a nástup Číny či Ruska na tom zatím nic podstatného nezměnil.

Bruselské, co není z Bruselu

Do českých zákonů se globální pravidla dostávají přes evropské směrnice, což je také jediný okamžik, kdy můžeme jejich podobu ovlivnit. Globální výbory regulátorů i Londýn potřebují souhlas Bruselu vždy, když se mají globální pravidla stát i pravidly vnitřního trhu EU. Díky tomu se vyjednávání dostávají pod větší demokratickou kontrolu. Experti na globální úrovni musí počítat s tím, že nová pravidla bude muset v EU schválit Rada a Evropský parlament, takže se snaží zohlednit i námitky menších zemí z EU, které by jinak ignorovali.

Z toho vyplývá několik paradoxů podstatných pro debatu o záplavě regulací, které se na nás valí z Bruselu. Prvním je uvědomění, že evropská integrace je jen podmnožinou globalizace. Nadávání na eurokraty se tak často míjí cílem, neboť stohy stránek přicházejí z Basileje, Londýna, Washingtonu či dalších sídel příslušných expertních spolků. Naopak účast v EU nám dává alespoň zlomek vlivu na toto rozhodování.

Druhým paradoxem je, že ani zabrzděním evropské integraci či vystoupením z EU se hromadám nových zákonů vyhnout nedá. Ignorovat je mohou tak možná v Severní Koreji, ale jinde nikoli. Dokonce i současné Rusko musí hrát podle globálních not. Naopak se musí obávat, aby při další eskalaci sankcí nebylo vyloučeno z mezinárodního platebního systému. Kreml totiž vlastní platební systém nemá, takže by se peněžní transakce v Rusku musely vrátit k fyzické podobě, jako někdy před vynálezem telegrafu.

Zkrátka, běžný ekonomický život závisí na globálních pravidlech víc, než je na první pohled patrné. Vyhnout se tisícům stránek regulací, které je popisují, se prakticky nedá, pokud se dotyčný zrovna nechystá na dráhu poustevníka.

Psáno pro Respekt.
Navazuje na dva předchozí texty o evropské byrokracii: Tržní kořeny bruselské hydry a Euroregulace: co jde a co nejde škrtnout.