11. září 2001. New York. Z dvojvěží Světového obchodního centra WTC na Manhattanu se valí hustý černý dým. Diváci u televizních obrazovek na celém světě sledují téměř bez dechu v přímém přenosu hrůzné divadlo. Šílencům se jménem Alláha na rtech se podařilo zasáhnout newyorské srdce Ameriky. Proč právě New York a s tak pekelnou pompou?



Sajjid Qutb, duchovní zakladatel soudobého politického islámu, určil New York za cíl ke zničení již dávno. Symbol západní zkaženosti. V roce 1947 sem přijel jako mladý egyptský učitel na studijní stáž. Mnohokulturní město si ovšem nezamiloval. Naopak. Vzbudilo v něm nezměrnou nenávist.

Ve spisech „Ve stínu koránu“ a „Sociální spravedlnost v islámu“, které se staly evangeliem islamismu, popisuje New York jako krystalicky čistou antitezi islámu. Nesporně tu osobně zažil rasismus a opakovaně byl jeho terčem. Ještě silnější odpor v něm zanechává chování místních žen. Uvolněná morálka, krátké sukně odhalující nohy a blůzky dávají volnost pažím. Léto v ulicích Manhattanu je nesnesitelné. Ze všech rohů se na mladého muslima šklebí Ďábel.

V roce 1966 byl Qutb ve egyptském vězení oběšen. Režim arabského nacionalisty Gamála Abd an-Násira se nepříjemného protivníka raději zbavil. Štafeta posedlostí New Yorkem neupadla v zapomenutí. Chopili se jí Qutbovi žáci, mimo jiné i Usáma ibn Ládin. Cíl byl symbolický. Realita to potvrdila. Zničením dvojvěží WTC měla být dotčena a zasažena americká mužnost a virilita. Pro radikální islamismus je něco takového typické. Sexualita a s ní spojované bujné představy je v uvažování a počínání islámských radikálů výrazně přítomná.

Atentát 11. září nebyl aktem vojensko-strategický, nýbrž symbolicko-mystický. Ibn Ládinovi nešlo o to dobýt Ameriku. Oběť inspirovaná Qutbem nese poselství orientované jiným směrem. Zhanobení a potrestání New Yorku má být první vítěznou bitvou na cestě do Mekky a k obnovení moci islámu.

Ibn Ládin se chystá stát novým Vůdcem věřících (amín al-mu´minín), chalífou. Chce oživit chalífát co nejdůsledněji podle proroka Muhammada. Aby se Mekka stala tím, co si kdysi islámský prorok představoval, o to šlo především. Něco takového může nastat ovšem jen za předpokladu, že saúdskoarabská armáda bude poražena nebo se podrobí Ibn Ládinovi. Překážkou na této cestě jsou Spojené státy. Je třeba je donutit, aby přestaly podporovat saúdskoarabský režim. Také Egypt má být zbaven západního vlivu.

Samozvaný chalífa doufal, že atentát v New Yorku zasáhne Američany natolik, že se stáhnou do izolace a přestanou držet nad vodou své arabské spojence. Očekával, že se pak arabské národy, zbavené poručnictví prozápadních despotů, masově přidají na stranu nového vůdce.

Viděno přes vize plánovače atentátů nebylo 11. září aktem bezhlavého terorismu a fanatismu, jak se to zprvu jevilo. Měl to být začátek války vedené symbolicky proti Zlu a války zcela nelítostné o pozemskou Moc. Na tom nebylo nic divného. Hra s iracionálními mystickou symbolikou, která se pojí s tvrdou politickou kalkulací, je blízká veškerému islamistickému hnutí.

Leč vrchní atentátník neodhadl americkou reakci. Takové tvrzení lze podepsat, pokud příjmeme tezi, že Ibn Ládin chtěl Američany především vyhnat z „dár al-islám“, nikoliv vehnat Západ do sebezničujících nekonečných válek s islámem o vládu nad světem. George W. Bush nemohl na druhý Pearl Harbor nereagovat. A jako v případě japonského útoku na přístav v havajském souostroví v prosinci 1941 následovala vojenská odpověď. Nemusíme souhlasit s názorem Roberta Kagana, že Amerika má sklon nacházet inspiraci u antického boha války Marta na rozdíl od Evropy, která se zpravidla chová po vzoru bohyně milostného půvabu Venuše. Přesto se těžko vyvrací, že Američané preferují vojenskou sílu před vyjednáváním.

Ibn Ládin se mýlil i ohledně nálad ve vlastním arabsko-muslimském táboře. I když se rádoby nový mesiáš stal pro část nespokojené arabské mládeže na nějaký čas hrdinou, neprojevila většina Arabů, s výjimkou salafistických fundamentalistů a džihádistických fanatiků, nijak velkou horlivost vrátit se do časů proroka Muhammada, natož pak na na rozkaz samozvaného vůdce.

Pravda, o tom, jaké je skutečné mínění muslimů v arabském světě, se dalo posledních deset let jen spekulovat, pochybovat a mýlit se. Leč revoluce letošního „jara arabských národů“, jejichž následný vývoj dnes s napětím sledujeme, nesvědčí zatím pro velkou popularitu hesla „islám je řešení“. Revoltující Arabové si nepřejí kráčet cestou radikálního islamismu. Dožadují se demokracie a lidských práv s universální platností. Před deseti lety vyhrálo Ibn Ládinovo hnutí bitvu. Válku mezi muslimy, v níž nejde ani tak o Západ, jako o to zastavit „pozápadnění“, ovšem prohrává.