Islámský fundamentalismus proniká do subsaharské Afriky. Chronický nedostatek potravin v africkém Sahelu, nemluvě o konce nedohledné chudobě, dává šance aktivitám ozbrojených islamistických skupin. Ohrožují křehkou stabilitu této části černého kontinentu.


Donedávna unikala subsaharská Afriky nástrahám muslimského náboženského integrismu. V roce 2006 se zmocnili Somálska islamističtí radikálové aš-Šabáb, leč jednalo se o místně omezenou výjimku. Situaci mění rozmach ozbrojeného hnutí Ansár ad-Dín, které usiluje o zavedení šaríy v Mali. Převrat v Libyi, jejíž někdejší vůdce Kaddáfí chtěl vytvořit z arabských států Afriky zasahujících do Sahary společný stát, vyvolal obavy o budoucnost této muslimské části Afriky. Leč nikdo nečekal tak prudké zrychlení a radikalizaci tendence k politické islamizaci v celém pásu Sahelu.

Napojení tzv. al-Káidy islámského Maghribu na původní al-Káidu je pouhou hypotézou, k níž chybějí pádné důkazy. Přesto je v poslední době dotyčná část Afriky vystavena tlaku organizovaných a silných islamistických hnutí. Jedná se především o Boko Haram v Nigérii, jejíž některé části požadují zavedení šaríy a takto destabilizují federální zřízení země. Napětí znovu narůstá mezi dvěma Súdány, mezi černými křesťany na jihu a muslimskými Araby na severu. V neposlední řadě posiluje radikalizaci nekontrolovatelný pohyb zbraní, které se dostaly do oběhu u jižních sousedů Libye po pádu Kaddáfího režimu.

Pružnost afrikanizovaného islámu

Historicky se islamizace černé Afriky odbývala jako setkávání tradičních společností, majících své vlastní duchovní zázemí a kulturně-společenské zvyklosti, a islámských hodnot, přicházejících jako novota. Pronikání arabsko-berberské muslimské kultury obstarávaly karavany, zajišťující obchodování mezi severem Afriky a její rovníkovou oblastí. Výsledkem byl osobitý náboženský synkretismus míchající kulturní prvky africké s islámskými.

V předislámských společnostech fungovaly a působily představy o světě, založené na animismu, víře a respektu k přítomnosti a síle duchů, přesvědčení o možnosti komunikovat s mrtvými a s ním související kult předků. Věřilo se ve schopnost šamanů a marabutů ovlivňovat „nadpřirozenou“ mocí běh událostí. S většinou původních afrických duchovních praktik a společenských zvyklostí se islám, jehož základní forma je jednoduchá, jasná a nekomplikovaná, se dokázal skloubit. Islám se afrikanizoval.
Afrikanizovaná podoba víry v Alláha usnadňovala šířit islám až do roku 1840. Tehdy se do subsaharské Afriky dostali Portugalci a s nimi křesťanství. Poafričtěný islám dostal konkurenci a mění se v nástroj odporu. Afričtí muslimové vidí v křesťanství cizí ideologii, kterou přinášejí koloniální správy a šíří západní misionáři.

Pokud se islám v Africe dokázal spojovat s hodnotami a praxí předislámských časů, fungoval jako pružný věroučný systém. Přizpůsoboval se a netlačil na rozchod se starými zvyklostmi za každou cenu. Připouštěl polygamii, nebrojil přímo proti otrockým praktikám, toleroval místní pohřební rituály, akceptoval matriarchální dědické zvyklosti, zavíral oči před letitými pověrami a před uctíváním fetišů.

Africký smysl pro kolektivní družnost prosakoval do náboženské praxe a víry. Islám přirozeně stmeloval, nestavěl nutně jedny proti druhým a tím se obrušovala jeho původní cizost. Prosazoval se bez větších těžkostí mimo jiné i proto, že nabízel domácí společnosti jakousi přidanou hodnotu. Nechtěl jen nahrazovat, nevynucoval si povinnost vzdávat se staršího, nýbrž dával něco navíc. Ještě dnes lze v Africe potkat marabuty, kteří se modlí jak k Alláhovi, tak provozují jisté animistické praktiky. V severní Africe praktikují černá náboženská bratrství rituální tance v muslimských oděvech. Symbióza animismu a islámu je mnohdy tak hluboká, že se ztrácejí a stírají rozdíly mezi původní vrstvou a tím, co následně dodal islám.

Globalizace konfliktů a vnitřní slabost

Krize v severní části Mali vynáší na světlo požadavky Tauregů, nomádů, kteří žijí s pocity maliských občanů druhého řádu. Někdejší „vládcové pouště“ těžko snášejí snahy bránit jim ve volném pohybu přes umělé vytyčené hranice na Sahaře. Jejich současná rebelie, nesená Národním hnutí za svobodu Azawadu, jde ruku v ruce s islamistickým hnutí Ansár ad-Dín. Leč toto spojenectví je z strany Tuaregů spíše výrazem oportunismus než nějak silného ideologického zanícení. Sotva by se Tuaregové stali ze dne na den fanatickými stoupenci radikálního politického islámu. Asi tu platí známé: Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel.

Tuaregové opakovaně žádají více svobody a autonomii. Hospodářské společenství států západní Afriky (CEDEAO), stejně jako vláda v Bamaku, stojí před úkolem odpovědět na letité nároky nomádské části maliské populace. Odmítnout deklaraci nezávislosti tuaregského Azawadu z počátku letošního dubna nestačí. Obratnější diplomacie a větší pochopení pro nároky Tuaregů by mohly podlomit současný nápor islamistů. Leč i osvobozenecká a demokratizační hnutí budou muset připustit, že sázka na zmezinárodnění regionálního konfliktu nemusí být vždy nejvhodnější cestou k jeho řešení. Skrývá nebezpečí, že konflikt zamrzne u jednacích stolů a vůdcové osvobozovacích hnutí se zabydlí v konfliktu, z něhož si posléze udělají pro sebe výhodný vlastní byznys.

Jasnou reakci by měl slyšet muslimský fundamentalismus a snahy zavádět šaríu, jak požaduje hnutí Ansár ad-Dín. Před vůdci afrického Sahelu a africkými intelektuály stojí úkol jasně fomulovat, kam chtějí patřit. Měli by se rozhodně přihlásit k osobitému africkému islámu. Jejich váhání a lavírování zatemňují vyhlídky africké společnosti subsaharského pásu Sahelu.

Těžko předvídat, zda odpovědní najdou odvahu a sílu reagovat. Dokáží politici negro-afričtí spolu s politiky arabo-berberského světa překročit meze nekonečných sporů ohledně rozdělování petrodolarů? Pochopí, jak závažné jsou společenské a civilizační problémy, které narůstají v pozadí sporů o dělbu „petromany“ a berou jim půdu pod nohama? Globalizace regionálních konfliktů nepřispívá k jejich řešení, spíše je prohlubuje, a neméně zhoubně působí přežívající slabost veřejnoprávních a politických institucí afrických států. Oba tyto jevy jsou alarmující, neboť otevírají dveře radikální islamizaci.

Intelektuální elity obou zmíněných stran, africké a arabské, by měly začít diskutovat o islámu při vědomí jeho rozmanitosti. Je třeba uznat, že existuje islámská náboženská specifika negro-africká, stejně jako existuje islám turecký, íránsko-indický, malajský či pákistánský. Projekt obnovy šaríy není totiž nic jiného než snaha vtěsnat života do kolejí islámských zásad pocházejících z jiné doby a z jiné kultury. Počítá s tím, že posune a změní hodnoty a zavede společenský a rozvojový model, který přehlíží geografické a historicko-kulturní odlišnosti a ignoruje dobové proměny.

Neméně pochybná je snaha části arabských zemí, které využívají práva volně šířit náboženství v Africe a zřizují v afrických zemích islámské instituce. Jejich štědrost je účelová, neboť cílem není modernizovat africký islám, nýbrž ovlivňovat a vychovávat africké muslimy podle představ a zadání, které vyhovuje především zájmům donátorů a nikoliv potřebám Afričanů.

Subsaharská Afrika pásma Sahelu by se neměla nechat zmást a odchýlit se od toho, co musí nyní řešit především. Jsou to jednak existenční starosti, nezřídka spojené se suchem a nedostatkem základních potřeb, jednak definování role a místa, kam se ve světě postavit. Vystavována rizikům vzájemného soupeření muslimů, by měla hledat v islámu něco zcela opačného než ideologické spory a konfrontace uměle živených identit. Afrika „osvícenců“ se musí naučit říkat „ne“ takovému islámu, který je brzdou svobody, islámu, který podněcuje střet civilizací a na něm parazituje.