Islám oživil v posledních desetiletích představu o náboženství jako tmářství, které brání společenskému smíru a ohrožuje občanské soužití přehlížením, případně i pohrdáním platnými světskými zákony a občanskými právy. Nabídl tak důvody k omezování veřejného prostoru a nadále tak mnohde činí. Bez otevřenosti a svobodné názorové výměny ve veřejném prostoru demokracie ustupuje a trpí.


V březnu před dvanácti lety byla ve Francii přijata zákonná norma zakazující „symboly nebo oděvní znaky náboženské příslušnosti“ ve veřejných školách. Požadavek neutrality k náboženskému přesvědčení, dosud vztahovaný na státní aparát a jeho zaměstnance, se tímto krokem rozšířil i na uživatele veřejné služby. Mateřskou školou počínaje a maturitní třídou konče.

O šest let později, v říjnu 2010, byl přijat zákon, který zakazuje „zakrývání tváře ve veřejné prostoru“ a vztahuje se na integrální islámský závoj nebo jinak řečeno „burku“. Jedná se o ještě výraznější zásah do dosavadního chápání náboženské neutrality veřejného prostoru ve srovnání s výše zmíněným zákonem z roku 2004.

Tentokrát se míří na jedince bez jakéhokoliv vztahu k veřejné správě či státní službě, kde se žádá nenáboženskost, jinými slovy náboženská neutralita. Zákon o „zahalování tváře“ se týká ulice, veřejné dopravy, ale rovněž i více méně „soukromého prostoru“ obchodů, podniků, stejně jako divadelních sálů, kin a obdobných míst zábavy a rozptýlení, ve zkratce řečeno, jedná se o veškeré veřejnosti přístupné prostory. Tímto opatřením se do zákona dostává poprvé pojem „veřejný prostor“, kterému doposud chyběla právní formulace.

Zákaz „burky“ staví na základu ochrany veřejného pořádku a nespočívá na principu laickosti alias zásadě nenáboženskosti veřejného života v moderním státě. Nevychází se tu ani z tradiční představy veřejného pořádku, který se omezuje jen na udržování bezpečnosti a klidu. Jedná se o druh veřejného pořádku, který jde nad tradiční rámec, neboť zavádí a ustavuje pořádek morální. V moderní Francii je to premiéra zákona, který k požadavku bezpečnosti a klidu jako kvalit veřejného pořádku přidává morální dimenzi. Zákaz zahalování tváře vychází totiž z toho, že skrývání se za závojem je výrazem neochoty respektovat okolí a ostatní, což se chápe jako předpoklad pro soužití ve společenském celku.

Jiným slovy, stát vstupuje tímto zákonem do veřejného prostoru. Principálně to má být svobodný prostor k názorovému tříbení a k chování a vystupování, která apriori neohrožují na zdraví a životě ostatní a nepřekážejí nějak přímo pokojnému soužití lidí ve společnosti. Jedná se o zásah do předchozího dlouhého období modernity, kdy veřejný prostor byl velmi zřetelně oddělován od státu. Je to výraz tendence omezit sféru názorové plurality a mnohočetnosti způsobů chování a vystupování. Dříve platilo, že společenský prostor je prodložením prostoru soukromého, individuálního. Dnes jsme svědky posunu v opačném smyslu. Zaváděním právní formulace prostoru veřejného s omezováním jeho původní diferencovanosti nabývá společenská sféra ráz prodloužení státu a její svoboda dostává nové meze.

Nejde ovšem nutně jen o nějakou státní libovůli. Je to odpověď na požadavek vznášený částí občanstva, kterému je proti srsti narůstávající viditelnost islámu. A tento požadavek nelze vyřídit tvrzením, že se jedná o předsudek vůči jednomu náboženství či nemístnou „islamofobii“. Okatě se projevující islám je docela důvodně vnímán jako obrat čelem proti chodu dějin a v takové podobě se pokládá za historický přežitek, který pozbyl smyslu.

V 50. letech minulého století se stalo čímsi přirozeným hovořit o konci náboženství. O tři desítky let později se náboženské praktiky vracejí. Některé jsou tolerované více, jiné méně. Co přichází odjinud, rozhýbává utkvělé a zavedené představy. Zbytky náboženských reminiscencí v hlavách lidí probouzejí obavy o osud jejich identity. Z čista jasna se pociťují do hloubky jdoucí kulturně identifikační kořeny po dlouhou dobu, ba po generace, opomíjené.

Setkávání s odlišnými nábožensko-kulturními projevy může plodit zcela protichůdné efekty. Stává-li se buddhismus něčím jako moudrou spirituální inspirací pro část moderních lidí, obohacující vnitřní život dnešního člověka, islám nabývá podobu hrozivého strašáka. Islám uvedl znovu v život představu o náboženství, které ohrožuje veřejný smír a nerespektuje práva vytvořená lidskou společností. Jeví se v mnoha svých bezprostředních projevech jako tmářství, fanatismus, jako víra, která v žádném směru neobohacuje, nýbrž naopak provokuje nežádoucí konflikty a vyvolává potřebu jinověrů a bezvěrců se před ní chránit.

Soukromost náboženské víry, omezující pokušení přenášet nábožnost do rozmanitých společenských a politických konfliktů, byla vlastností šířenou a nesenou moderností. Dnes naráží na sklon islámu projevovat se viditelně, manifestačně. Odchod náboženského vyznání do soukromí odlehčil společnost od někdejších věroučných půtek a sporů, přerůstajících nezřídka do válek, a samotným náboženstvím spíše prospěl, neboť je zaměřil na vnitřní, osobní či subjektivně žitou spiritualitu. Islám má k takové cestě příklad ve své mystice, leč zatím váhá se po ní většinově vydat. Tápe, vystupuje ostentativně, ba často nesmiřitelně, což plodí hádavé, ba krvavé sváry uvnitř i navenek. Trpí tím i samotná moderní idea privátnosti náboženské víry. Je vynucovaná nátlakem a náboženství s jeho viditelnými projevy je vyháněno z veřejného prostoru rukou státu a zákony.

V návaznosti na koncil Vatikán II se poslední půlstoletí vzdala katolická církev ostentativně projevované nábožnosti v každodenním životě. Ve Francii s kdysi velice silnou katolickou tradicí se katolící smířili s ideou, že náboženská víra je věcí soukromou, nikoliv veřejnou. Neznamená to, že by se církev zcela zřekla života ve věroučné pospolitosti, leč přistoupila na podmínky, za kterých lze vyjadřovat vlastní přesvědčení ve veřejném prostoru, aniž by to vedlo k věroučným hádkám a konfrontacím. Jak se vyhnout nebezpečí, že věřící podlehnou pokušení chovat se ve společenském životě jako nátlaková komunita se specifickými nároky a požadavky?

Návod nabídla svého času Hannah Arendtová ve své kritice totalitarismu. „Vzdát se totalitářství své vlastní tradice znamená přijmout kritický přístup k výchozím textům a nepřipustit absolutizaci výroků kanonizovaných zdrojů“. Náboženská neutralita v moderní společnosti vyžaduje od všech svých složek, aby přistoupily na otevřenou a svobodnou názorovou výměnu. Jinými slovy, aby byly schopné přijímat kritiku sebe samých. Jen odtud může vzejít naděje na zrod islámu schopného integrovat do sebe evropský kritický rozum.

Možná, že prostý fakt účasti na názorové výměně, by mohl být prostředkem postupné transformace, prvním krokem na cestě ke zkulturnění islámu jako nového náboženského aktéra v evropském veřejném prostoru. Přizpůsobit se není úkolem jen pro náboženství samé a pro jeho nositele. Bude-li tento proces chápán jednostranně, nemůže dospět k žádoucím výsledkům. Státní a veřejná správa, místní orgány a volení zástupci, nemohou zůstat nečinní.

Pokud do Evropy vstupuje islám jako nový náboženský aktér, není dobrým rádcem ten, kdo před ním dokáže jen zavírat dveře nebo oči. S islámem je třeba hovořit a snažit se o něm něco seriozně dozvědět. Otevírá se tu sféra, dosud ovládaná starými předsudky a polopravdami i naivitou nových konvertitů, povrchním karikováním nebo vulgárním, ba nenávistným osočováním, kterou je třeba zaplnit věcným výkladem a vzděláváním ohledně náboženské reality.

V tomto směru se zatím nedělá dost a ne vždy je vůle ke vzdělávání osob v místní a veřejné správě pro potřebu komunikace a pro názorovou výměnu s náboženskými představiteli v duchu věroučné neutrality. Trvat na nenáboženskosti, to znamená dávat přednost rozumnému lidskému soužití před licitováním o náboženství komu více a komu méně, ve státní a místní správě je přitom zásadní potřebou. Důsledná náboženská neutralita se jeví jako jediný reálný postup k dosahování společenského smíru. Je to zároveň nejlepší spojenec v zápase o zachování veřejného prostoru jako místa zdravé otevřenosti a názorové svobody.