Zápas o veřejný prostor

10. 03. 2016 | 11:05
Přečteno 3966 krát
Islám oživil v posledních desetiletích představu o náboženství jako tmářství, které brání společenskému smíru a ohrožuje občanské soužití přehlížením, případně i pohrdáním platnými světskými zákony a občanskými právy. Nabídl tak důvody k omezování veřejného prostoru a nadále tak mnohde činí. Bez otevřenosti a svobodné názorové výměny ve veřejném prostoru demokracie ustupuje a trpí.


V březnu před dvanácti lety byla ve Francii přijata zákonná norma zakazující „symboly nebo oděvní znaky náboženské příslušnosti“ ve veřejných školách. Požadavek neutrality k náboženskému přesvědčení, dosud vztahovaný na státní aparát a jeho zaměstnance, se tímto krokem rozšířil i na uživatele veřejné služby. Mateřskou školou počínaje a maturitní třídou konče.

O šest let později, v říjnu 2010, byl přijat zákon, který zakazuje „zakrývání tváře ve veřejné prostoru“ a vztahuje se na integrální islámský závoj nebo jinak řečeno „burku“. Jedná se o ještě výraznější zásah do dosavadního chápání náboženské neutrality veřejného prostoru ve srovnání s výše zmíněným zákonem z roku 2004.

Tentokrát se míří na jedince bez jakéhokoliv vztahu k veřejné správě či státní službě, kde se žádá nenáboženskost, jinými slovy náboženská neutralita. Zákon o „zahalování tváře“ se týká ulice, veřejné dopravy, ale rovněž i více méně „soukromého prostoru“ obchodů, podniků, stejně jako divadelních sálů, kin a obdobných míst zábavy a rozptýlení, ve zkratce řečeno, jedná se o veškeré veřejnosti přístupné prostory. Tímto opatřením se do zákona dostává poprvé pojem „veřejný prostor“, kterému doposud chyběla právní formulace.

Zákaz „burky“ staví na základu ochrany veřejného pořádku a nespočívá na principu laickosti alias zásadě nenáboženskosti veřejného života v moderním státě. Nevychází se tu ani z tradiční představy veřejného pořádku, který se omezuje jen na udržování bezpečnosti a klidu. Jedná se o druh veřejného pořádku, který jde nad tradiční rámec, neboť zavádí a ustavuje pořádek morální. V moderní Francii je to premiéra zákona, který k požadavku bezpečnosti a klidu jako kvalit veřejného pořádku přidává morální dimenzi. Zákaz zahalování tváře vychází totiž z toho, že skrývání se za závojem je výrazem neochoty respektovat okolí a ostatní, což se chápe jako předpoklad pro soužití ve společenském celku.

Jiným slovy, stát vstupuje tímto zákonem do veřejného prostoru. Principálně to má být svobodný prostor k názorovému tříbení a k chování a vystupování, která apriori neohrožují na zdraví a životě ostatní a nepřekážejí nějak přímo pokojnému soužití lidí ve společnosti. Jedná se o zásah do předchozího dlouhého období modernity, kdy veřejný prostor byl velmi zřetelně oddělován od státu. Je to výraz tendence omezit sféru názorové plurality a mnohočetnosti způsobů chování a vystupování. Dříve platilo, že společenský prostor je prodložením prostoru soukromého, individuálního. Dnes jsme svědky posunu v opačném smyslu. Zaváděním právní formulace prostoru veřejného s omezováním jeho původní diferencovanosti nabývá společenská sféra ráz prodloužení státu a její svoboda dostává nové meze.

Nejde ovšem nutně jen o nějakou státní libovůli. Je to odpověď na požadavek vznášený částí občanstva, kterému je proti srsti narůstávající viditelnost islámu. A tento požadavek nelze vyřídit tvrzením, že se jedná o předsudek vůči jednomu náboženství či nemístnou „islamofobii“. Okatě se projevující islám je docela důvodně vnímán jako obrat čelem proti chodu dějin a v takové podobě se pokládá za historický přežitek, který pozbyl smyslu.

V 50. letech minulého století se stalo čímsi přirozeným hovořit o konci náboženství. O tři desítky let později se náboženské praktiky vracejí. Některé jsou tolerované více, jiné méně. Co přichází odjinud, rozhýbává utkvělé a zavedené představy. Zbytky náboženských reminiscencí v hlavách lidí probouzejí obavy o osud jejich identity. Z čista jasna se pociťují do hloubky jdoucí kulturně identifikační kořeny po dlouhou dobu, ba po generace, opomíjené.

Setkávání s odlišnými nábožensko-kulturními projevy může plodit zcela protichůdné efekty. Stává-li se buddhismus něčím jako moudrou spirituální inspirací pro část moderních lidí, obohacující vnitřní život dnešního člověka, islám nabývá podobu hrozivého strašáka. Islám uvedl znovu v život představu o náboženství, které ohrožuje veřejný smír a nerespektuje práva vytvořená lidskou společností. Jeví se v mnoha svých bezprostředních projevech jako tmářství, fanatismus, jako víra, která v žádném směru neobohacuje, nýbrž naopak provokuje nežádoucí konflikty a vyvolává potřebu jinověrů a bezvěrců se před ní chránit.

Soukromost náboženské víry, omezující pokušení přenášet nábožnost do rozmanitých společenských a politických konfliktů, byla vlastností šířenou a nesenou moderností. Dnes naráží na sklon islámu projevovat se viditelně, manifestačně. Odchod náboženského vyznání do soukromí odlehčil společnost od někdejších věroučných půtek a sporů, přerůstajících nezřídka do válek, a samotným náboženstvím spíše prospěl, neboť je zaměřil na vnitřní, osobní či subjektivně žitou spiritualitu. Islám má k takové cestě příklad ve své mystice, leč zatím váhá se po ní většinově vydat. Tápe, vystupuje ostentativně, ba často nesmiřitelně, což plodí hádavé, ba krvavé sváry uvnitř i navenek. Trpí tím i samotná moderní idea privátnosti náboženské víry. Je vynucovaná nátlakem a náboženství s jeho viditelnými projevy je vyháněno z veřejného prostoru rukou státu a zákony.

V návaznosti na koncil Vatikán II se poslední půlstoletí vzdala katolická církev ostentativně projevované nábožnosti v každodenním životě. Ve Francii s kdysi velice silnou katolickou tradicí se katolící smířili s ideou, že náboženská víra je věcí soukromou, nikoliv veřejnou. Neznamená to, že by se církev zcela zřekla života ve věroučné pospolitosti, leč přistoupila na podmínky, za kterých lze vyjadřovat vlastní přesvědčení ve veřejném prostoru, aniž by to vedlo k věroučným hádkám a konfrontacím. Jak se vyhnout nebezpečí, že věřící podlehnou pokušení chovat se ve společenském životě jako nátlaková komunita se specifickými nároky a požadavky?

Návod nabídla svého času Hannah Arendtová ve své kritice totalitarismu. „Vzdát se totalitářství své vlastní tradice znamená přijmout kritický přístup k výchozím textům a nepřipustit absolutizaci výroků kanonizovaných zdrojů“. Náboženská neutralita v moderní společnosti vyžaduje od všech svých složek, aby přistoupily na otevřenou a svobodnou názorovou výměnu. Jinými slovy, aby byly schopné přijímat kritiku sebe samých. Jen odtud může vzejít naděje na zrod islámu schopného integrovat do sebe evropský kritický rozum.

Možná, že prostý fakt účasti na názorové výměně, by mohl být prostředkem postupné transformace, prvním krokem na cestě ke zkulturnění islámu jako nového náboženského aktéra v evropském veřejném prostoru. Přizpůsobit se není úkolem jen pro náboženství samé a pro jeho nositele. Bude-li tento proces chápán jednostranně, nemůže dospět k žádoucím výsledkům. Státní a veřejná správa, místní orgány a volení zástupci, nemohou zůstat nečinní.

Pokud do Evropy vstupuje islám jako nový náboženský aktér, není dobrým rádcem ten, kdo před ním dokáže jen zavírat dveře nebo oči. S islámem je třeba hovořit a snažit se o něm něco seriozně dozvědět. Otevírá se tu sféra, dosud ovládaná starými předsudky a polopravdami i naivitou nových konvertitů, povrchním karikováním nebo vulgárním, ba nenávistným osočováním, kterou je třeba zaplnit věcným výkladem a vzděláváním ohledně náboženské reality.

V tomto směru se zatím nedělá dost a ne vždy je vůle ke vzdělávání osob v místní a veřejné správě pro potřebu komunikace a pro názorovou výměnu s náboženskými představiteli v duchu věroučné neutrality. Trvat na nenáboženskosti, to znamená dávat přednost rozumnému lidskému soužití před licitováním o náboženství komu více a komu méně, ve státní a místní správě je přitom zásadní potřebou. Důsledná náboženská neutralita se jeví jako jediný reálný postup k dosahování společenského smíru. Je to zároveň nejlepší spojenec v zápase o zachování veřejného prostoru jako místa zdravé otevřenosti a názorové svobody.





Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy