Saúdovci se pokoušejí vojenskou silou eliminovat povstání Húthíjů, hnutí šíitských zajditů v Jemenu. Rijád si zahrává s džihádismem, aby čelil tomu, co pokládá za íránskou ofenzívu.


Do Saúdské Arábii vane ze Západu nepříznivý vítr. Království vzbuzuje nedůvěru svých západních spojenců. Ekonomický a vojenský svazek Washigtonu a Rijádu býval řadu desetiletí jedním z pilířů středovýchodní geopolitické „rovnováhy“. Nelze nevidět, že nálady mezi domem Saúdů a jeho dosavadním americkým ochráncem se v posledních letech zhoršují. Postupný rozvod není vyloučený.

Úvahy a otázky na toto téma se objevují nyní častěji, naposledy kupříkladu v kronice listu Le Monde psané Alainem Frachonem. Jeho pozornost zaujalo, že list New York Times apeloval druhou říjnovou středu na Obamovu administrativu, aby přestala být spolupachatelem zločinů páchaných v Jemenu. S americkou politickou a vojenskou podporou bombarduje Saúdská Arábie húthíjské oblasti v Jemenu. Řada mezinárodních pozorovatelů uvádí, že nejméně ze třetiny na nálety doplácí civilní obyvatelstvo. Pokud se údery ruského letectva proti Halabu v Sýrii označují za „válečné zločiny“, zaslouží si, soudí se, podobně pojmenovat saúdskoarabskou „výbušnou diplomacii“ prováděnou v Jemenu.

Již rok a půl se Saúdská Arábie snaží bez velkého úspěchu potlačit jemenské hnutí šíitských kmenů. Odvolává se na to, že mají podporu šíitského Írán, nepřítele Saúdů. Spojené státy před touto malou regionální válkou zatím zavíraly oči, mimo jiné i proto, že hnutí Húthíjú, Ansár Alláh, je ultrakonzervativní, protiamerické a protiizraelské. Leč ve veřejném mínění i v americkém Kongresu jsou slyšet protestní hlasy. Záběry mrtvých v rozvalinách obytných domů, které smetly bomby svržený ze saúdskými letadel, jsou stejně hrůzné jako záběry z Halabu v Sýrii.

Po letech váhání nedávno schválil americký Kongres zákon, který povoluje rodinám obětí atentátů z 11. září 2001 obracet se na soudy a žalovat Rijád ze spoluúčasti na vraždění s odkazem na skutečnost, že patnáct z devatenácti pachatelů byli saúdskoarabští občané. Poválečná americko-saúdská aliance, dnes už více jak sedmdesátiletá, se snad přežila? Spojené státy, které přestávají být závislé na saúdskoarabské ropě, opouštějí na Blízkém a Středních východě stále zřetelněji politiku, která dosud brala v ochranu zájmy Saúdskoarabského království. V roce 2003 odstranila americká invaze do Iráku režim Saddáma Husajna za tichého souhlasu Teheránu.Washigton podporoval „arabská jara“, která představám Rijádu o modernizaci arabského světa nijak moc nehověla. Obamova administrativa zůstala pasivní k hnutím a bojům za svržení Bašára al-Asada, kterého sunnitský tábor v čele se Saúdskou Arábií pokládá za agenta íránské šíitské expanze. A nakonec přišla americká zelená k otepelení vztahů s Íránem, konkurententem Saúdů v zápase o regionální převahu.

V podivně nesourodém svazku, na kterém se dohodli Abd al-Azíz ibn Saúd a Franklin Roosevelt v roce 1945, se něco zlomilo. Já zaručím, abys dostal ropu, a ty budeš chránit mou bezpečnost. Po desetiletí takto domluvené pravidlo fungovalo. Nejprve ho nalomilo 11. září 2001 a zlom následně prohloubilo poznání, že monarchií po dlouhá léta podporovaná a do světa šířená ortodoxní verze islámu se stala živnou půdou pro radikální politické ideologie a džihádismus.

Historie Saúdské Arábie je dobře známá. Současné Království Saúdské Arábie, jehož pojmenování pochází z roku 1934, vznikalo od roku 1902 z iniciativy prince Abd al-Azíze ibn Saúda, nazývaného na Západě zkráceně Ibn Saúd. Jednalo se o monarchii, která navazovala na dvě starší království. Jejich vůdcové přistoupili již v 18. století na organizační principy inspirované silně konzervativním hanbalovským právním směrem islámské sunny. Podřídili se jejímu právnímu znalci Muhammadu ibn Abd al-Wahhábovi (1702-1792), který žádal dodržovat zásady původního strohého islámu a potlačovat „zaplevelování čistého islámu“ praktikami lidové a zvykové zbožnosti, především „kultem svatých“ a uctívaním jejich hrobů. Vyňata ze zákazu byla pouze hrobka Muhammada v Medíně.

S tímto autoritativním šajchem uzavřel kmenový vůdce oblasti Nadždu Muhammad ibn Saúd v roce 1745 pakt, kterým se Saúdovci slavnostně zavázali nechat „Boží slovo“ vládnout na území Arábie, jinak řečeno napomáhat tomu, aby zjevený „Boží zákon“ islámu byl v plné míře přijat a uplatněn. Členové rodiny Saúdů, kteří mezi sebou bojovali o moc, zůstávali následně věrni principům hnutí zvaného podle svého zakladatele „wahhábíja“. Wahhábovské ideje jsou dosud platné a ovlivňují život a politiku saúdského království, které ani dnes nehodlá přestat být státem, v němž je ústavou „muslimské dogma“.

Wahhábovská interpretace islámu je tvrdá, drsná, nenávistná a netolerantní. Wahhábíja či wahhábismus se staly patentem pro vnitřní legitimitu Saúdů a dokladem, kterým se prezentují v arabsko-muslimském světě. Saúdové mají zájem udržet si světskou moc a wahhábovští ulamá si přejí šířit svou ortodoxní verzi sunnitského islámu. Šířit islám je povinností vycházející z dědičné výbavy saúdskoarabského království. Kdykoliv potřebuje vládnoucí rodina dokázat a znovu stvrdit, že její vláda je legitimní, dělá ústupky ulamá, islámským právníkům a učenců. Petrodolary, které po desetiletí do monarchie plynou, bohatě dotují mohutnou náboženskou diplomacii.

Šíření islámu do světa se ovšem děje bez patřičného dohledu ze strany špiček státní hierarchie. Vývoz islamizace, který je státem podporován, je tvořen aktivitami veřejnými a soukromých nadací. V knize „Doctor Saúd a Mistr Džihád, náboženská diplomacie Saúdské Arábie“ (Paris 2016) popisuje její autor Pierre Conesa, francouzský historik, detailně mechanismy, které slouží šíření islámu do světa. Patří k nim stipendia, peníze na výstavbu mešit, výplaty imámů, zdroje na humanitární akce, zakládání universit a kulturních center. Celek pak má jediný cíl. Co nejvíce roznést po světě setbu ortodoxní verze saúdskoarabského islámu.

Wahhábovští ulamá ze Saúdské Arábie uvažují planetárně. Nespokují se s islamizací arabského světa, míří do Afriky, Asie i Evropy. Ofenzíva není ničím novým a kdysi byla vítána, když sloužila proti materialismu a marxizujícím idejím přicházejícím z východní části rozděleného světa nebo proti příliš socializujícím a nenábožensky zaměřeným projevůn arabského nacionalismu, solidarizujícím se s protiimperialistickým Třetím světem. Později saúdskoarabská „islamizace shora“ mířila proti rozmachu nákazy šíitským revolučním islámem z Íránu. Tleskalo se jí i v době, kdy sovětská Rudá armáda byla vyslána do Afghánistánu chránit tamní levicový režim.

Leč postupným a nenápadným vyzráváním se původní kulturně náboženská aktivita s rozumným záměrem tlumit rozvážnou ortodoxností ideové a věroučné excesy nechala strhnout horlivostí prozelitů a učinila z wahhábíje jeden ze zdrojů mstivého šílenství a vražedného džihádu. Plamenům čarování s ohněm drsné islamizace neuniklo ani samotné království. Kouzlí s džihádem jako nástrojem zaměřeným proti tomu, co pokládá za šíitskou ofenzívu šířenou z Íránu proti sunnitskému světu.

Saúdská Arábie ovšem zůstává nadále nejbohatším vývozcem ropy a její zájem o zbraně, vojenské prostředky a válečný materiál jsou tak svůdné, že vyvolávají závratě nejen zbrojařů a leteckého průmyslu v USA, ale i v Evropě. Přísliby rekordních tržeb z prodeje, zakázky držící vysokou zaměstnanost v příslušných průmyslových odvětvích, nehledě na čilé a bohatě rozvinuté finanční vztahy monarchie a Západu, to jsou velká lákadla a zdroje, o které mnozí nehodlají přijít. Krotí a brzdí již řadu let západní vlády a jejich diplomacie důrazně poukázat na odpovědnost Rijádu za rozšíření wahhábistické rakoviny. Nedůvěra vůči „výbušné diplomacii“ Saúdské Arábie vzdor tomu narůstá a hrozí podkopat vztahy království a Západu.

Nelze ovšem zapomínat, že komentáře na toto téma nemusejí být o mnoho víc než jen plodem přání, která bývají otcem myšlenek. Navzdory více méně oprávněným výhradám na adresu Saúdů, si nelze nepoložit otázku, kdo by mohl Rijád po jeho případném rozvodu s Washingtonem na Blízkém a Středním východě nahradit. Při současném rozložení sil a s ohledem na finanční a ekonomické kapacity, stejně jako s přihlédnutím k politickým náladám panujícím jak v arabském světě, tak v Izraeli, Teherán asi sotva.