„Život světa, který vyznává muslimské náboženství, se zdaleka nedá v plné míře objasnit muslimskou doktrínou. Bráním se pokládat islám za ucelený koncept, za systém teorie a praxe, který by měl určovat soukromý a veřejný projev a chování muslimů. Raději mluvím o muslimech než o islámu, i když zároveň věnuji nemalou pozornost doktríně, víře a rituálům, které jsou s muslimy spojovány“.

Slova Maxima Rodinsona (1915-2004), francouzského orientalisty, sociologa a vynikajícího znalce starých semitských jazyků, zaslouží být připomenuta těm, kteří mají sklon přeceňovat váhu koránského textu a psané tradice a soudit svět muslimů podle jednotlivých případů, dílčích svědectví a povrchních dojmů. Vrátit se k východiskům a znovu tyto základy, na nichž stavím ve svých zde publikovaných textech o islámu a muslimském světě, mě přiměly poslední čtenářské reakce.

Apel na vzdělanostní tradici českého národa, který se svými dějinami vychoval k rozvážlivosti, a v tomto duchu mnou uplatňovaná snaha svět islámu a muslimů vysvětlovat a objasňovat, jsou nyní vystavovány podezření, že jde o rafinovaný postup, jehož cílem je zmanipulovat české veřejné prostředí k „podvolení“ se muslimské imigraci. Odpovím na to následujícím textem, který nepřináší nic nového, jen shrnuje stejná základní stanoviska, která po léta opakuji a která bývají špatně pochopena. Jde v zásadě o dvě myšlenky: první se stala už téměř banalitou sloužící k vysvětlení aktuálních událostí. Tvrdí, že politické a náboženské se v islámu spojilo, což má reálné kořeny, ale jen kořeny; druhá myšlenka souvisí s tím, že islám sakralizoval politickou moc. Ale jen do jisté míry, neboť následující vývoj přivodil řadu odchylek a změn.

Původní jádro islámu, společenství lidí seskupených kolem proroka Muhammada v Medíně v letech 622 až 632 n.l, nelze označit za „muslimský svět“. Stejně tak není „křesťanským světem“ hrstka lidí z palestinské Galileje, která následovala Ježíše Nazaretského. Spojení moci politické a moci ideové, typické pro výchozí skupinku lidí v medínské obci, nepřetrvalo. Moc politická a moc náboženská se po většinu doby, která následovala, navzájem lišily a někdy dokonce stály proti sobě.

V muslimském světě klasické éry bylo podřízení moci politické náboženství požadováno instancemi náboženské moci. Leč tak je tomu i v křesťanském světě klasických časů. Přesto svět muslimských představ o nadpozemském světě není shodný se světem, který tvrdí, že se řídí křesťanskými idejemi.

V křesťanském světě mohly revoltující síly využívat náboženské argumenty obtížněji než ve světě muslimů. Naopak z islámských idejí se revoltám snáze formulovaly mobilizační utopie. Ty posloužily mnoha převratům, které vyústily do výměny týmů u politické moci. Noví držitele politické moci zpravidla nijak zásadně neměnily společenské struktury, ani nezaváděly účinná opatření vedoucí ke změnám ve společnosti. Přitom platil názor, že návody na utopický převrat pozemského světa jsou obsaženy, alespoň nepřímo, v poselství, které přinesl prorok Muhammad.

Prorok islámu nikdy nedělal rozdíl mezi sférou Boha a doménou vladaře a nikdy neprohlásil, že království boží není z tohoto světa. V tom se zásadně odlišuje od Ježíše. Sám pak politicky rozhodoval a dával dobrozdání závazná pro obec v Medíně. Božské poselství, které sděloval a kterému byl prostředníkem, a názory, inspirované komunikací s nadsvětem, mohly a musely, jak se soudilo, sloužit za návody těm, kteří byli povoláni vládnout věřícím.

Muslimská umma, obec, kterou podle náboženské vize měl představovat celek věřících, což bylo prakticky možné jen v medínských prvopočátcích, měla být místem mobilizace jak pro realizaci utopie, tak pro službu Bohu, stejně jako pro organizovanou manifestaci úcty a oddanosti jedinému Alláhovi. Z tohoto jádra měli vycházet také vůdčí osoby. Teoreticky měla umma soustavně mobilizovat základnu věřících s cílem uskutečnit utopii a pak utopii udržovat a chránit. Umma se organizuje jako armáda, mobilizující každého z věřících. Ve hře nebylo vytvořit zvláštní posvátné sdružení s odlišným postavením a specifickými úkoly po vzoru křesťanského kněžstva nebo jako u manicheistů. Nestanovilo se ani oddělení klášterních buněk s přísným dodržování doktríny a mas sympatizujících laiků, což je v zásadě případ buddhismu.

Moderní doba počínající 19.stoletím se odehrává v atmosféře narůstající nespokojenosti a zklamání muslimských mas a elit ze stagnace tradičních režimů. K tomu se přidávají pocity ponížení a zahanbení, které vyvolává setkávání a střety se západním modelem státní a společenské organizace. Západ na jedné straně odpuzuje svými jednáním a chováním se zjevným zájmem ovládat a diktovat a na straně druhé svádí a láká materiální a technologickou převahou. Následkem toho přebírá muslimský svět ve značném rozsahu politicko-společenské návody, které se zrodily v západním světě, recepty lidovlády, pokládané za praktické a společensky účinné. Modely rozvoje, přicházejících ve dvou vlnách – liberalismus a pak socialismus – jsou přenášené do hospodářského, politického a společenského života s přesvědčením, že jde o všelék. V lidské existenciální každodennosti se náboženské tradice neztrácejí, i když se mění spíše v obyčeje bez hlubší znalosti dogmatiky a s povrchní vírou ve vertikální vazbu mezi člověkem a nebesy, která si žádá konání a dodržování určitého souboru rituálních gestikulací.

V druhé polovině 20.století se prohlubuje a všeobecně šíří nechuť k západním politicko-společenským návodům. Jejich částečné nebo plné přebírání, autentické nebo nikoliv, nepřináší hmatatelné a viditelné výsledky, které se čekaly. Není divu, rozčarování přinesly i tam, kde původně vznikly. Zklamání spojené s pohoršením muslimů nad tím, co přineslo a způsobilo podřizování se dlouhodobé západní dominaci, přitáhlo masy do řad organizací, které vždy požadovaly návrat k všeléku v podobě lpění na islámských tradicích.

Rozšíření autoritativních režimů a krvavých tyranií ve světě, kde muslimské náboženství převažuje, nemá původ v poselství proroka Muhammada, ať vzato z verze koránské nebo z prorockých tradic. Ke stejným jevům dochází i tam, kde muslimové nepřevažují. Těm, kteří staví do popředí universální recept muslimského tradicionalismu lze namítnout, že tak řečené poselství nezabránilo zavilému soupeření o přístup k bohatství, které zhusta plodí tyranie. Cestu autoritativní režimům zametá a to nejen v muslimském světě patriotismus, náboženský, podobně jako patriotismus etnický a nacionální, snadno přecházející ve vypjatý nacionalismus a šovinismus.

Mezi muslimy se léčení náboženstvím prosazuje snáze také z toho důvodu, že jejich tradicionalismus má pochopení pro materiální pozemskost utopií a je úzce poután na návody pro každodenní život věřícího, které obklopuje chytlavá mytologie, schopná ulevovat lidským soužením a blouděním.

Muslimský svět se nevyhnul procesu modernizace, který přináší sekularizaci a odnáboženštění pozemského světa. Podíl v tom má technika, průmysl, moderní technologie a osvojení si technického rozumu a logiky kauzality. Západ prošel tímto procesem dříve a s větší intenzitou než se následně odehrálo ve světě islámu. Dopad v podobě ztráty věrnosti náboženství a jeho institucím byl na Západě silnější než v muslimském světě. Tam důvěru v techniku a technologie vystřídal návrat k náboženskému patriotismu. Nemůže-li dosáhnout více, snaží se patriotismus chlubit alespoň příklonem k ostentativním formalitám tradiční víry. Mezi muslimy není Bůh zcela mrtev. Ale hluboká víra v Boha byla do značné míry nahrazena – v tom, co se děje, nikoliv v tom, co píše a říká – vírou v islám.

Náboženství není ideologie, ale to nevylučuje možnost využívat víru pro světské utopie a politické ideologie. Islám je náboženstvím, které je k politizaci náchylné. Přesto zůstává náboženstvím. Záleží však na muslimech samotných, co se svou vírou, tradicemi a kulturou dělají. Už dávno nežijí v izolaci, která byla charakteristická pro staletí muslimské stagnace, kdy stačilo ke spokojenosti přesvědčení, že si muslimové vystačí sami s vlastním světem. Musejí se rozhodnout, zda svou víru zachrání jejím zduchovněním nebo zda ji náboženským patriotismem pohřbí. Islamismus není ideovým výmyslem západních intelektuálů. Je to realita muslimského prostředí. Těžko přesvědčit toho, kdo nechce vidět. Islamismus je ideologií léčení společnosti autoritářsky naladěným náboženským patriotismem.

Je pošetilé a marné hledat vysvětlení pro postoje vládců, mas a elit muslimského světa v tom či onom strukturálním prvku muslimské dogmatiky nebo v té či oné větě vytažené z koránského textu nebo prorockých tradic. V této otázce se plně stavím na zpočátku uvedené stanovislo Rodinsona, k němuž lze dodat jediné: muslimský svět není žádnou extrémní výjimkou, kterou by obcházely universální mechanismy, ovlivňující dynamiku všech lidských společností. Je jistě třeba sledovat kulturní odlišnosti a historickou specifičnost muslimského světa. Nesmí to však vést k popření toho, co je skutečností podstatnou a hlavní, totiž že každou společnost tvoří koneckonců jen lidé.