Včerejší pocta učiteli Samuelu Patymu, zavražděnému v pátek 16. října muslimským fanatikem, vehnala slzy do očí mnoha Francouzům. Útok na učitele, nositele vzdělanosti, hluboce zasáhl to, v čem Francouzi kotví své já.


O své identitě mohou Francouzi vést nekonečné diskuse plné hypotéz a domněnek. V těchto dnech, když se sleduje zármutek, který obestřel zemi, je odpověď najednou zcela jasná. Francouzská identita vězí ve francouzském vzdělávání. V tom, čemu se ve škole učí od útlého věku: francouzský jazyk, francouzské dějiny, francouzský zeměpis a pak svoboda myslet a vyslovovat se svobodně slovem, písmem nebo i kresbou.

Francouzi nejsou jediní, kdo vyznává svobodu. Ke svobodě se hlásí od své revoluce jako ke své identitě. Jejich národní identita není ani etnická, ani náboženská. V tom je šance a tu je třeba obhajovat a chránit. Otevřeností k jinému a nenáboženským rázem společného občanství. Při včerejším slavnostním ceremoniálu se vyzdvihovala hodnota svobody všemi gesty a vším, co bylo vysloveno. Ať šlo o texty Jaurèse, Camuse nebo o dobře volená slova prezidenta Emmanuela Macrona. Rezonovaly zde pověstné „hodnoty republiky“ a ona idea deklarující, že každý občan, obdařený minimem základních znalostí, má mít možnost zvolit si svůj život, osvobodit se od jakékoliv svazující věrouky, vytrhnout se z prostředí, do kterého přišel na svět.

To podstatné, co bylo třeba vyslovit, bylo vysloveno. Prezident udělal ze Samuela Patyho „tichého hrdinu, novou tvář republiky“. Na půdě Sorbonny, v tomto chrámu rozumu, pod sochami Victora Huga a Louise Pasteura, ve společnosti těchto francouzských symbolů srdce a rozumu, dal jasně na srozuměnou, že svoboda potřebuje spojence: odvahu a laskavost, vzdělanost a odpovědnost.

Do slov „hodnoty republiky“ je zajisté vetknut úctyhodný mýtus. Avšak platí a má stejně zásadní cenu pro všechny francouzské občany bez rozdílu? Sotva. Ztrácí význam tam, kde republika nedokáže dodržet slib rovnosti a připouští zrod zvláštních čtvrtí s charakterem ghetta. Jsou místa, kde republika se svými hodnotami neprobouzí žádnou naději. Část generace vzešlé z přistěhovalecké populace, která vidí, jak jejich rodiče přicházejí o práci, a proto nemohou počítat se sociálním vzestupem, který zažily předcházející generace přistěhovalců do Francie. Tato nová generace mladých, vycházející z někdejší přistěhovalecké populace, vidí ve škole své učitele, jak jejich úkol a snaha šířit vzdělanost čelí konkurenci a tlakům vycházejícím ze sociálních síti. Je to konkurence, která přináší a nabízí těkavou znalost stavěnou na přitažlivé a lákavé efektnosti. A zhusta propaguje manipulace, kterým horlivě napomáhají náboženští extremisté. Staví mladým a stále mladším hotové a zcela jednoznačné identifikační vzory. Co potom zmohou „hodnoty republiky“?

Píší se knihy o tom, jak se Francie stává „souostrovím“. Každý je informován ve svém koutu, na své chodbě. Poslední pevností společného osudu Francie zůstává škola. Vražda učitele Samuela Patyho proto ťala do srdce.

Podle čísel Francouzského ústavu veřejného mínění věří 40% mladých muslimů, že zákony islámu jsou nadřazeny zákonům republiky. Nebezpečí není, že jsou muslimové, ale že tolik mladých lidí má pocit, že jejich víra stojí nad lidským zákonem. Francie našla svou moderní identitu tím, že omezila náboženství na záležitost čistě soukromou a že všem bude nabízet emancipaci jako možnou pozemskou budoucnost. V tom spočívá jedinečnost zákona z roku 1905, který oddělil stát od církví. Zápas o republiku ve Francii není a nebude nikdy v prvé řadě věci represe a ochrany, ale bude především starostí o vzdělání, kulturu a stav společnosti. Bude vyhrávat více silou učitele než policisty. To je pravděpodobně příčina, proč francouzské trauma posledních dní má tak zvláštní ráz.