...aneb mám ji rád, nemám ji rád?...

Přiznám se bez mučení, že zimu rád nemám. Jó, takové jaro, léto, podzim, to je jiná. Když je slunce nízko, klesá i moje nálada. Nicméně, zatím ji nahoře ještě nevygumovali z kalendáře, takže se jí musím statečně a klopotně prokousat k lepším zítřkům.

A v tom je ta absurdita rozpolcenosti zmíněné ambivalence, protichůdný vztah k témuž. Radostně se totiž válím u těch vodních toků, brouzdám modravými pláněmi, hledám cosi půvabného a zajímavého. Zachumlaný v lůzrovském ohozu mne olizují psi, zachraňují kolemjdoucí...Cvakám až do doby, kdy sníh s ledem definitivně pode mnou změní skupenstvi. Stále pídím po ještě lepších záběrech...Touha po dokonalosti a ideálu je permanentní a obsedantní. Jako ta limita, ke které se nikdy nedoblížíte.

Přestože mám například penízovky sametonohé vyfocené tisíckrát, pořád věřím, že ten "zlatý", nej nej obrázek teprve přijde. První dva obrázky jsou o ní..

A stejně to mám i s tématem sněhu a ledu. Vycvičeným zrakem (stále ještě občas aktivně propojeným s CNS) systematicky propátrávám toky a břehy, stromy, větve a plody keřů. Zaklekám, zaléhám nebo jen od boku zachycuji prchavé okamžiky. Na jeden uveřejněný záběr mnohdy spotřebuji desítky snímků různými režimy.

Doma nedočkavě stahuji úlovek do počítače a dychtivě prohlížím, očekávaje milá překvapení a mám dětinskou radost z obrázků, které se mi povedly. Rád se o ně dělím, vždyť krása není na prodej ani ji není nikdy dost. Pokud vás obrázky potěší, dobrý, ne-li, příště mne vynechte, povinné to není...

Doufám tedy, že i moje předchozí první pomoc nepřišla vniveč a že dnes, valentýnsky naladěni, nepohrdnete nabízenými snímky. A jistě mi dáte zapravdu, že láska a úspěšné vztahy procházejí také přes vnímání krásy a pozitivní postoje k našemu putování tímto světem.

Pokochejte se společně s blízkými, mějte hezký den i celý večer. A kdo to máte se zamilovaností jako já, budete mít příležitost každý rok...