Církevní restituce jsou šancí pro návrat kulturních hodnot vzniklých na Moravě nebo spojených s moravskými dějinami. Farnost ve Veverské Bítýšce požádala o vydání Madony z Veveří umístněné nyní v pražské Národní galérii a arcibiskupství olomoucké o vydání arcibiskupského zámku v Kroměříži spravovaného Národním památkovým ústavem se sídlem v Praze.
Od tereziánsko-josefínských reforem v druhé polovině 18. st. byla vysoká škola vnímána jako významný státní ústav a profesor jako státní hodnostář. Proto byl jmenován spolu s vysokými úředníky panovníkem na konkrétní vysokou školu, změnit své působiště mohl jen, když jej stát přeložil na jinou školu. I když je od roku 1999 umožněno působení soukromých vysokých škol, bylo ponecháno právo jmenovat profesory prezidentu republiky, přičemž jmenování profesorem neobsahuje právo na pracovní místo na konkrétní vysoké škole. Prezident republiky požívá tohoto práva, protože při tvorbě nových zákonů se často opisuje z dosavadních, neprosazuje-li někdo změnu. Právo prezidenta jmenovat profesory je odůvodněno jen tradicí.
V článku NAĎA ADAMÍČKOVÁ, MARIE KÖNIGOVÁ: Miliardy církvím rozdělily levici (Právo 3. 1. 2014 s. 1-2) autorky píší o rozkolu mezi sociální demokracií a komunisty ve věci církevních restitucí. Uvádí: „Komunisté se pustili do soc. dem. za to, že couvá ze svých předvolebních slibů, na které nalákali voliče, že totiž všemi silami zabrání výplatě miliard církvím.“. Sociálně demokratická ideologie, která je po opuštění marxismu založena na úctě k právní jistotě a zachování základních práv, kam patří i ochrana majetkových práv, neumožňuje jednostranně mocensky zrušit platné zákonné nároky potvrzené smlouvami mezi státem a církvemi. Komunisté mají pravdu v tom, že sobotkovské vedení sociální demokracie není schopno dostát předvolebnímu slibu, pokud byl vykládán tak, že bude proveden mocenským zásahem státu. To, že je nemožné tento slib realizovat v právním státě, bylo jasné již před volbami.
Václav Žák v textu V Německu by prezident platil (Právo 3. 1. 2014 s. 6) uvádí s odkazem na jednoho německého soudce, že kdyby v Německu prezident nejmenoval navrženého kandidáta do funkce, pak by musel platit platovou ztrátu, kterou kandidát utrpěl. Pravda je jiná.
V roce 1953 německý spolkový prezident Theodor Heuss nechtěl jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera, který byl ministrem spravedlnosti v předchozí vládě. Žádnou náhradu neplatil. Dehlera nenapadlo ani něco tak nesmyslného žádat. Kancléř Adenauer předložil návrh jiný, který již prezident Heuss akceptoval.