Václav Žák v textu V Německu by prezident platil (Právo 3. 1. 2014 s. 6) uvádí s odkazem na jednoho německého soudce, že kdyby v Německu prezident nejmenoval navrženého kandidáta do funkce, pak by musel platit platovou ztrátu, kterou kandidát utrpěl. Pravda je jiná.
V roce 1953 německý spolkový prezident Theodor Heuss nechtěl jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera, který byl ministrem spravedlnosti v předchozí vládě. Žádnou náhradu neplatil. Dehlera nenapadlo ani něco tak nesmyslného žádat. Kancléř Adenauer předložil návrh jiný, který již prezident Heuss akceptoval.

Žák nelibě nese, že prezident Václav Klaus nejmenoval soudcem justičního čekatele Langera. I tomu by snad měl dle Žáka Václav Klaus platit platovou náhradu. Ovšem je zajímavé, že Žák neuvedl obdobný případ nejmenování právního čekatele státního zastupitelství státním zástupcem. V daném případě, kdy se neúspěšný uchazeč obrátil i na Ústavní soud, Ústavní soud uvedl, že získání pozice právního čekatele nezakládá nárok na jmenování státním zástupcem.
Žák patří do skupinky novinářů, kteří nelibě nesou možnost, že by prezident mohl zdržovat jmenování babišovsko-sobotkovské vlády pro nesouhlas s některými ministry. Ale bez podpisu prezidenta se nikdo ministrem nestane. V parlamentní republice vláda zpravidla závisí na dvou orgánech – prezidentovi a parlamentu. Na parlamentu závisí jen v těch státech, kde je forma vlády shromáždění a kde je vláda parlamentem volena. Chce-li to někdo u nás zavést, musí změnit ústavu. Z Žáka by jistě měl radost Klement Gottwald, kterému jako premiérovi v únoru 1948 ani nenapadlo trvat na rekonstrukci vlády dle jeho návrhu jako na ústavní povinnost prezidenta Beneše. To, že Beneš vyhověl Gottwaldovi, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost. Jinak se zachoval v roce 1993 slovenský prezident Michal Kováč, který odmítl návrh premiéra Vladimíra Mečiara na jmenování Ivana Lexy ministrem.

Další článek: Prezident a jmenování vlády.