Souhlas Mezinárodního soudního dvora z 22. 7. 2010 s jednostranným vyhlášením samostatnosti kosovskými Albánci řeší konflikt práva na sebeurčení až k odtržení se zásadou neměnnosti hranic státu bez jeho souhlasu ve prospěch prvního. Rozhodnutí uvítají v Abcházii, Jižní Osetii i Kurdistánu. V právu je nutná obecná platnost jeho norem na neurčitý počet obdobných situací. Pokud platí za stejných situací jiný přístup, jde o svévůli. Lze se postavit na zásadu sebeurčení až k odtržení a uznat nezávislost Kosova bez souhlasu Srbska, ale pak je nutné respektovat případné odtržení kosovských či bosenských Srbů a hercegovských Chorvatů. Bude-li zvolen jiný přístup ke Kosovu a jiný přístup jinde, popírá to obecnou závaznost práva. I to je možné, ale pokud často politika vyměňuje právní principy, nastolí nejistotu. Jestli stát užívá právní zásady, jak se to zrovna hodí, ostatní budou recipročně vůči němu dodržovat jen to, co je výhodné, a opustí nevýhodné závazky.

Stát je mocenská organizace společnosti a musí ovládat své území. Pokud tomu dlouhodobě není, časem ostatní státy budou jednat s novým partnerem. Převáží faktické mocenské poměry. Pokud Srbsko není schopno ovládat Kosovo a Gruzie Abcházii, stává se plynutím času jejich nárok stále více sporným. Ale neuznají-li nové státy stálí členové Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, nestanou se členy OSN. Kosovo nevstoupí do Evropské unie, pokud ho neuznají všechny členské státy. Vedle plnohodnotných států budou působit státy, jež ovládají své území, ale nejsou členy OSN. Tuto situaci v delší perspektivě vyřeší jen vzájemné uznání problémově vytvořených států všemi velmocemi. Tedy USA uznají Abcházii a Osetii, Rusko Kosovo a Čína všechny jmenované. Mezinárodní soudní dvůr podpořil nové státy vzniklé nepřátelským odtržením od původního státu. Ale aby jejich uznání bylo skutečné, musí mít podporu některé velmoci s tím, že ona snad časem zajistí uznání ostatních.