Prezident a soudci
Prezident nejmenováním některých soudců reagoval na debatu o jejich výběru. Roku 2003 zákon zavedl minimální věk 30 let pro soudce s přechodnou výjimkou, která se může, ale nemusí užít. Parlament tak odmítl dosavadní praxi, kdy nebyli vybíráni soudci, ale justiční čekatelé. Platilo, že pokud justiční čekatel složí zkoušku, bude jmenován soudcem, jestliže nebude mít žádný škraloup. Smyslem výběru však je, aby byli vybráni nejlepší a ne jen ti bez škraloupu.
Nejvyšší správní soud skrze Městský soud v Praze, který původně souhlasil s prezidentem, nyní vytváří právo ministra spravedlnosti navrhovat jmenování soudců. Ovšem pokud ústava či zákon spojuje jmenování s právem jiné osoby navrhovat jmenování, je to vždy výslovně napsáno. Pokud však ústava ani zákon nedává právo ministrovi ani vládě navrhovat jmenování soudců, tak prezident může a nemusí k jejich podnětu přihlédnout. Prezident vrátil výběr soudců tam, kde má být. Tedy, že se vybírají soudci a ne jen justiční čekatelé. Čekatel nemá nárok na automatické jmenování soudcem. Pokud by ústavodárce chtěl, aby soudce jmenoval prezident na návrh ministra spravedlnosti či vlády anebo justiční čekatel měl nárok na jmenování soudcem, tak by to v ústavě napsal.
Ústavní soud r. 2006 nepřímo zasáhl do rozhodování soudů o soudcích, když zrušil rozhodnutí z kárného řízení proti státnímu zástupci. Konstatoval přitom, že kárné řízení je součástí pracovněprávního vztahu. Pracovní postavení soudců i státních zástupců je obdobné. Obě profese se řídí zákoníkem práce, pokud zákon o soudcích nebo státních zástupcích nestanoví jinak. Je-li ukončení funkce státního zástupce či soudce pracovněprávním aktem, je pak pracovněprávním aktem i jmenování do funkce. Pak ovšem ve sporu nemá rozhodovat Nejvyšší správní soud, ale senát okresního soudu s přísedícími. Žádný zaměstnavatel není povinen přijmout zaměstnance jen proto, že ten má zájem o určitou funkci. Zákonné podmínky jmenování soudcem splňují spolu s justičními čekateli tisíce advokátů, státních zástupců, soudních exekutorů a asistentů nejvyšších soudců. Zákon justiční čekatele nenadřazuje nad jiné právníky.
Nejvyšší správní soud skrze Městský soud v Praze, který původně souhlasil s prezidentem, nyní vytváří právo ministra spravedlnosti navrhovat jmenování soudců. Ovšem pokud ústava či zákon spojuje jmenování s právem jiné osoby navrhovat jmenování, je to vždy výslovně napsáno. Pokud však ústava ani zákon nedává právo ministrovi ani vládě navrhovat jmenování soudců, tak prezident může a nemusí k jejich podnětu přihlédnout. Prezident vrátil výběr soudců tam, kde má být. Tedy, že se vybírají soudci a ne jen justiční čekatelé. Čekatel nemá nárok na automatické jmenování soudcem. Pokud by ústavodárce chtěl, aby soudce jmenoval prezident na návrh ministra spravedlnosti či vlády anebo justiční čekatel měl nárok na jmenování soudcem, tak by to v ústavě napsal.
Ústavní soud r. 2006 nepřímo zasáhl do rozhodování soudů o soudcích, když zrušil rozhodnutí z kárného řízení proti státnímu zástupci. Konstatoval přitom, že kárné řízení je součástí pracovněprávního vztahu. Pracovní postavení soudců i státních zástupců je obdobné. Obě profese se řídí zákoníkem práce, pokud zákon o soudcích nebo státních zástupcích nestanoví jinak. Je-li ukončení funkce státního zástupce či soudce pracovněprávním aktem, je pak pracovněprávním aktem i jmenování do funkce. Pak ovšem ve sporu nemá rozhodovat Nejvyšší správní soud, ale senát okresního soudu s přísedícími. Žádný zaměstnavatel není povinen přijmout zaměstnance jen proto, že ten má zájem o určitou funkci. Zákonné podmínky jmenování soudcem splňují spolu s justičními čekateli tisíce advokátů, státních zástupců, soudních exekutorů a asistentů nejvyšších soudců. Zákon justiční čekatele nenadřazuje nad jiné právníky.