Tradičně těsný výsledek voleb vždy u nás oživí diskuze o změně volebního zákona. Že poměr sil skončil v poslaneckých volbách 2006 nerozhodně 100:100 je překvapivé jen pro toho, kdo si neporovnal výsledky voleb od roku 1996, jež ukazují, že poměr mezi pravicí a levicí je trvale vyrovnaný. Otázkou je, zda to vadí či ne. Náš stát dokázal dobře žít s vládami menšinovými i jen těsně většinovými. Občas se sice vlády střídaly příliš často. Kromě mediálního humbuku, to žádný negativní dopad na fungování státu i ekonomiky nemělo. Ovšem nevíme jak by tento systém fungoval v dobách razantní ekonomické či jiné společenské krize, nevím zda by ji vláda se slabou parlamentní podporou vyřešila. Proto je legitimní diskuze o změnách volebního zákona.

Volby do Poslanecké sněmovny jsou u nás ústavním příkazem založeny na poměrném systému. Nicméně i v poměrném systému lze zavést různé většinové prvky. Při srovnání výsledku lidovců ve volbách do Poslanecké sněmovny 2006, kteří získali 7,2% hlasů a 13 mandátů, a zelených, kteří získali jen o něco méně 6,3% hlasů, ale pouze 6 mandátů, je jasné, že volební zákon zafungoval výrazně ve prospěch prvních dvou velkých stran a v neprospěch nejmenší strany, ale i druhých nejmenších lidovců. V čistě poměrném systému by totiž na 1% hlasů připadaly dva mandáty v 200 členné Poslanecké sněmovně. To, že rozdělení mandátů je jiné, svědčí o vlivu většinových prvků. Tyto prvky lze dále posílit při zachování poměrnosti voleb. Ústavní soud sice již zrušil změnu volebního zákona jako příliš vybočující z principu poměrných voleb daných v ústavě, ale tím nezakázal jakékoliv posilování většinových prvků. Takovým možným posílením je rozdělení největších krajů na dva volební kraje tak, aby volební kraj neměl více než 600 000 obyvatel. Čím je totiž volební kraj menší a rozděluje se v něm méně mandátů, tím i poměrný systém posiluje výsledek velkých stran na úkor malých a nutí malé strany do integrace s blízkými politickými subjekty. Další možnost je italská cesta, kde při posledním těsném výsledku pro levici, má tato významnou většinu v italské Poslanecké sněmovně. Jde o bonifikaci vítěze, kdy i v poměrném systému vítěz získá určitý počet mandátu automaticky (např. 55%) a zbytek se rozdělí poměrně mezi ostatní strany. Tento systém vedl v Itálii k politické integraci a vytvoření dvou velkých volebních bloků.
Možných cest jak změnit volební systém vedoucí k stabilnější vládě je mnoho, nemusí to být jen většinový systém. Nyní je otázkou, zda nám možnost slabých vlád vadí či ne a následně se přikročí či nepřikročí ke změně volebního zákona.