S nepodepsáním i nevetováním novel zákonů o důchodovém pojištění a ochraně ovzduší prezidentem ožila debata z první Československé republiky, zda je podpis zákona jeho povinnost. Přední právníci Jiří Hoetzl a František Weyr odmítli nutnost prezidentova podpisu pod zákon, s nímž nesouhlasí. Opačný názor měl předseda Ústavního soudu Jaroslav Krejčí, který chápal podpis prezidenta jako ověření správnosti procesu přijetí zákona, nikoli souhlas se zákonem.

Již předseda československého Federálního shromáždění Alexander Dubček nepodepsal roku 1991 lustrační zákon, byť neměl právo veta, protože s nim nesouhlasil. Za něj jej podepsal místopředseda Federálního shromáždění Rudolf Battěk. I v Rakousku prezident Heinz Fischer zákon nevetoval a přesto nepodepsal. Tento způsob u nás proměnil v ústavní zvyklost opakovaným uplatněním prezident Václav Klaus, jenž nepodepsal, ale ani nevetoval 8 zákonů. Prezident tuto formu volí, když nesouhlasí se zákonem, ale nechce jeho přijetí zdržovat vetem. Zákon je vyhlášen bez jeho podpisu.
Další možností vyjádření nesouhlasu prezidenta je, že sice zákon podepíše, ale projeví kritiku jeho některých částí otevřeným dopisem předsedovi Poslanecké sněmovny. V něm vyjádří, proč zákon podepsal i své výhrady. Václav Havel tak učinil k 17 zákonům. Prezident T. G. Masaryk, když nechtěl užít veta, ale přesto měl výhrady, podepsal zákon s poznámkou, která se však nevyhlašovala se zákonem.
I nepodepisování zákona, který prezident vetoval, v případě jeho opětného schválení Poslaneckou sněmovnou bylo řešeno ústavní zvyklostí, jelikož ze znění Ústavy plyne povinnost podepsat i vetovaný zákon. Tato ústavní zvyklost vznikla roku 1994 při vyhlášení prvního zákona vetovaného prezidentem Václavem Havlem, jehož veto bylo překonáno, a až dodatečně byla uzákoněna jednacím řádem Poslanecké sněmovny. Ale rozhodující je, že prezidentem nepodepsaný zákon je vyhlášen. Vůle Parlamentu je pro vznik zákona určující. Prezident nepodepsáním zákona vyjadřuje jen nesouhlas s ním.