Karel Hvížďala ve své odpovědi mé osobě zveřejněné v Českém rozhlase 6 a na Aktualne.cz opět na mne útočí. Přesto, že jsem jej vyzval, aby uvedl, kterým mým rozhodnutí jsem jako náměstek pro legislativu nejvyšší státní zástupkyně způsobil jim tvrzené „ohrožení funkčnosti státního zastupitelství, zejména při vyšetřování nejzávažnějších korupčních a hospodářských kauz“ (Karel Hvížďala: Senát versus prezident Klaus 2:0), žádné konkrétní rozhodnutí neuvádí. Uvádí jen seznam kauz, jejich vyšetřování nebylo nikdy na Nejvyšším státním zastupitelství dozorováno, protože Nejvyšší státní zastupitelství takovou pravomoc nemá. Navíc trestní odbory nepatřily na Nejvyšším státním zastupitelství do mé působnosti. Pro mediální báchorky je typická kauza Mostecké úhelné. Tato kauza byla od konce 90. let 20. st. do roku 2010 dozorována státními zástupci v severních Čechách, kde byla třikrát věc skončena odložením. Teprve v roce 2010 ji převzalo Vrchní státní zastupitelství v Praze a v roce 2012 Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Je pravdou, že k tomuto převzetí dalo souhlas Nejvyšší státní zastupitelství. Nicméně nevidím v něm nic nezákonného, když dlouholetý dozor státními zástupci v severních Čechách končil vždy odložením věci. Pro novinářský šunt je typické, jak se údajný „neúspěch“, tedy že nebyl nikdo obviněn, hází na Vrchní státní zastupitelství v Praze, když podstatnou část doby byla věc dozorována v severních Čechách, kde působí i představitelé Unie státních zástupců. Ale chápu, že se tyto údaje nehodí do mediální pohádky o hodných státních zástupcích v Unii státních zástupců a zlých státních zástupcích na Vrchním státním zastupitelství v Praze.

Hvížďala mi dále vyčítá, že skutečnost, že nález Ústavního soudu ve věci odvolání předsedkyně Nejvyššího sodu nebyl přijat jednomyslně „neopravňuje nikoho k relativizaci nálezu“. Zde se neshodneme. Svoboda lidského myšlení a projevu platí i vůči nálezům Ústavního soudu. Nález je závazný, nikoliv však nekritizovatelný. Konečně např. v oblasti obecně závazných vyhlášek o ochraně nočního klidu změnil Ústavní soud svůj právní názor nejméně čtyřikrát, aniž by to zdůvodnil. Nehodlám být patolízalem moci, byť ji drží Ústavní soud. Ústavní soud je jako státní orgán mocenskou institucí, která je v demokracii stejně jako jiné instituce kritizovatelná. Pokud si někdo potřebuje vytvářet novodobé modly a zlatá telata, kterým se klaní, pak takovou potřebu nemám. Ústavní soud je výtvorem lidským a ústavní soudci jsou lidé hledající, nalézající i chybující. Proto také zákon výslovně umožňuje, aby ústavní soudce, který nesouhlasí s většinovým rozhodnutím, zveřejnil své odlišné stanovisko, což je vlastně kritika nálezu Ústavního soudu. Právo kritiky má však kdokoliv.
Povahu Hvížďalovy novinářské práce dokreslují jeho slova: „A odvolává-li se na to (rozuměj Zdeněk Koudelka), že odvolání kontrasignoval premiér Paroubek, nemluví pravdu: dr. Brožová byla odvolána 30. ledna 2006, kdy odvolání rovněž podepsal premiér Paroubek…“ Tož já tvrdím, že odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu kontrasignoval premiér. Ale podle Hvížďaly nemluvím pravdu, protože odvolání podepsal premiér. Každý, který ví, že kontrasignace je podpis premiéra, pochopí, že Hvížďala potvrzuje má slova.
Dále se Hvížďala dovolává Zdeňka Kühna, který uvádí, že v parlamentním systému není prezident odpovědný a proto je nutné vykládat jeho pravomoci restriktivně. Kühn se však vůbec nevyrovnává s tím, že prezident má právní odpovědnost pro velezradu. Tedy jeho tvrzení o neodpovědnosti je neúplné. Právní odpovědnost prezidenta, která může vést k jeho sesazení z funkce, je argumentem pro možnost uvážení, zda určitou pravomoc užije či ne. Za užití pravomoci, prezident nese právní odpovědnost pro velezradu. To, že zvláštní ústavní odpovědnost prezidenta není teoretická, dokazují příklady využití tohoto institutu. Úspěšně byla vyvozena odpovědnost vůči litevskému prezidentu Rolandasi Paksasovi roku 2004 mimo jiné za to, že udělil státní občanství Rusu Juriji Borisovovi. Zde je nutné upozornit, že udělení státního občanství podléhá v Litvě kontrasignaci předsedy vlády nebo příslušného ministra, který nese odpovědnost za toto rozhodnutí. V daném případě kontrasignoval rozhodnutí ministr vnitra, přesto byla odpovědnost vyvozována vůči prezidentovi. S tím souhlasil litevský Sněm i Ústavní soud. Paksas byl zbaven prezidentského úřadu a byl mu uložen trest zákazu státní funkce, kde je nutné složit přísahu.
Hvížďala opět uvádí i kauzu Diag Human. Zde nemám důvod měnit své názory. Když se mne ministr zdravotnictví Bohumil Fišer zeptal, zda má bez rozhodnutí soudu či rozhodčího senátu vyplatit dobrovolně několik miliard korun soukromé firmě za údajnou škodu, které však jeho předchůdci nikdy neuznali, odpověděl jsem, že určitě by byl prověřován, zda nespáchal trestný čin, neboť takové rozhodnutí by bylo zvláště novináři zpochybňováno. To platí i dnes, ani Fišerovi nástupci, kterých nebylo málo, dobrovolně žádnou údajnou škodu Diagu neuznali. Zde odkazuji na vyjádření Bohumila Fišera k případu a na mé stanovisko.

Konečně Hvížďala volá po materiálním výkladu práva proti výkladu podle textu zákona, který zastávám. I zde nemám co měnit se znalostí zneužívání tzv. duchů zákonů a materiálního jádra ústavy. Fakticky se teorie materiálního jádra ústavy staví do stejné pozice jako hlavní pramen nacistického práva, kterým nebylo psané právo, ale právní přesvědčení vycházející z ducha národa a vůdcovy vůle. Ovšem duch národa a vůdcova vůle nebyly v pozitivním právu Velkoněmecké říše definovány, přitom měly nadústavní kvalitu. Přičemž šlo o neuchopitelnou kategorii, jelikož běžný soudce aplikující právo se nemohl zeptat, co vlastně vůdce chce. Takový systém umožňoval soudcovskou zvůli legitimovanou údajnou vůdcovou vůlí. Též komunistická teorie práva zastávala stanovisko vázanosti soudce třídně podmíněným socialistickým právním vědomím. Není náhodou, že jeden z autorů teorie o materiálním jádru ústavy Carl Schmitt jako člen nacistické strany ve svém textu Der Führer schützt das Recht, (Deutsche Juristen-Zeitung 15/1934, s. 945n) obhajoval noc dlouhých nožů 30. 6. 1934 postavením vůdce jako bezprostředního tvůrce práva v okamžiku nebezpečí, kterému musí text zákona ustoupit. Text zákona je právní jistota a pojistka proti libovůli, což je základní podstata práva.