Morava nemá být volební kolonie
Poučky říkají, že poslanci jsou zástupci všeho lidu bez ohledu na kraj zvolení. Avšak poslanci podporují na centrální úrovni zájmy svého kraje. Vazba voličů na poslance, který pochází z jejich středu, je přirozená. Pokud někdo bude hájit v Praze zájmy moravských krajů, budou to moravští poslanci a ne pražští úředníci. Je zajímavé, zda jsou politické strany schopny kandidovat v mimopražských krajích místní politiky nebo jim mimopražští voliči mají sloužit jen jako zdroj hlasů pro centrem nadiktované kandidáty. Nepřekvapí, když se takový kandidát na zájmy kraje vykašle. Fakticky působí jako úředník vyslaný metropolí do kolonie. Určující je pro něj spokojenost centra.
Například pro Brno financování kulturních zařízení představuje velké náklady. V poměru k celému rozpočtu města je to více než dávají na kulturu jiná města. Brno totiž nefinancuje jen svou městkou kulturu, ale i kulturu moravskou. Příjmy města však nezohledňují tyto výdaje. V Brně jsou vedle městských kulturních zařízení (Městské divadlo) i zařízení moravského i státního významu, což jsou Filharmonie Brno a brněnské Národní divadlo, zvláště opera a balet. Obdobně je tomu v Ostravě, kde je Národní divadlo moravskoslezské, a v Olomouci. Paradoxem je, že nejbohatší město státu Praha nemusí vynakládat peníze na financování srovnatelných institucí, neboť pražská Česká filharmonie i pražské Národní divadlo jsou placeny státem. Tedy obyvatelé státu z chudých mimopražských regionů poskytují peníze na činnost institucí, které slouží bohaté Praze. Je správné, aby stát převzal vedle pražských institucí i financování jiných zařízení celostátního významu. Zde přichází do úvahy převedení Filharmonie Brno na stát a převod velkých divadel s operou a baletem v Brně, Ostravě i jinde na kraje s tím, že stát je bude financovat stejně jako operu a balet v Praze.
To však nelze čekat od pražských politiků. Záleží na voličích, zda dají důvěru stranám, které preferují pražské politiky na úkor místních či se pokusí z pražské centrály dosazené politiky vytlačit kroužkováním místních kandidátů.
Například pro Brno financování kulturních zařízení představuje velké náklady. V poměru k celému rozpočtu města je to více než dávají na kulturu jiná města. Brno totiž nefinancuje jen svou městkou kulturu, ale i kulturu moravskou. Příjmy města však nezohledňují tyto výdaje. V Brně jsou vedle městských kulturních zařízení (Městské divadlo) i zařízení moravského i státního významu, což jsou Filharmonie Brno a brněnské Národní divadlo, zvláště opera a balet. Obdobně je tomu v Ostravě, kde je Národní divadlo moravskoslezské, a v Olomouci. Paradoxem je, že nejbohatší město státu Praha nemusí vynakládat peníze na financování srovnatelných institucí, neboť pražská Česká filharmonie i pražské Národní divadlo jsou placeny státem. Tedy obyvatelé státu z chudých mimopražských regionů poskytují peníze na činnost institucí, které slouží bohaté Praze. Je správné, aby stát převzal vedle pražských institucí i financování jiných zařízení celostátního významu. Zde přichází do úvahy převedení Filharmonie Brno na stát a převod velkých divadel s operou a baletem v Brně, Ostravě i jinde na kraje s tím, že stát je bude financovat stejně jako operu a balet v Praze.
To však nelze čekat od pražských politiků. Záleží na voličích, zda dají důvěru stranám, které preferují pražské politiky na úkor místních či se pokusí z pražské centrály dosazené politiky vytlačit kroužkováním místních kandidátů.