Jiří Zlatuška je příkladem, že i 25 let po listopadu 1989 jsou ohroženy základní hodnoty, z kterých studentská vzpoura vznikla. Jedním ze studentských požadavků byl požadavek svobody slova a pluralismus, nejen politický, ale i názorový. Zlatuškův útok na Václava Klause za jeho názorové hodnocení ukrajinské krize - Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině z 15. 4. 2014 - je útokem na možnost vyjadřovat jiné než většinové názory. Zlatuška tak projevil totalitní povahu, kdy názorové oponenty vnímá jako nepřátelé. Můžeme být rádi, že Zlatuška nemá výkonnou moc, možná by pak chtěl názorové oponenty nejen urážet, ale i mocensky zastrašovat.

Je dobré, že Masarykova univerzita jej nezvolila do svého čela v roce 2011 a dala přednost Mikuláši Bekovi. Jinak bych měl obavu, že z otevřené a úspěšné instituce by se mohla stát institucí jednoho názoru. A jiný názor, než říťolezectví Zlatuškovým názorům, by byl nemožný. Naštěstí Zlatuška nevládne. Je však příkladem, do jakého bahna naše politika klesla. Je také upozorněním na to, že práva lidí je nutné stále hájit a nic není jednou pro vždy vybojováno, včetně práva člověka a v tomto případě Václava Klause na politický názor, který se nelíbí většině médií, ale zapadá do názorového pluralismu vybojovaného proti tehdejším Zlatuškům studenty v listopadu 1989.