Miloš Zeman řekl pravdu o tom, že uznáváme územní integritu Číny, včetně Tibetu a Tchaj-wanu. To bylo respektováno všemi vládami na území Čech, Moravy a Slezska s výjimkou vlády protektorátu, která v područí Hitlerovy Německé říše musela uznávat Japonci zřízené Mandžukuo. Proti pravdivému výroku prezidenta republiky vystoupili kriticky Jiří Pospíšil a Miroslav Kalousek z TOP 09. Zřejmě nechtějí, aby se v politice mluvila pravda. Ale proč by měl prezident lhát či pravdu zamlčovat, když má na vlajce heslo „Pravda vítězí“. Pospíšil a Kalousek byli ministry ve vládách, které také uznávaly celistvost Číny, včetně Tibetu a Tchaj-wanu. Tito ministři ani TOP 09 nikdy nevystoupili s tím, že by se tato politika měla změnit. Konečně ani dalajlámova exilová vláda ani Tchaj-wan neusilují o své uznání za samostatný stát. Dalajlámova exilová vláda usiluje o větší autonomii v rámci Číny. Rovněž historicky byl Tibet vnímán jako území závislé na Číně, která spravovala jeho zahraniční politiku. Proto také evropské státy před rokem 1950 neuzavíraly s dalajlámou diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví a vyslanectví, ale maximálně jen na úrovni konzulární, které nemusí být spojeno s uznáním území za samostatný stát. Tchaj-wan pak jako stát neexistuje, ale jeho název je Čínská republika. Jeho vláda vede spor s vládou Čínské lidové republiky o to, která vláda je skutečnou a správnou reprezentantkou Číny. Naprostá většina států světa, včetně ostatních stálých členů Rady bezpečnosti OSN (Británie, Francie, Rusko, USA), uznává vládu v Pekingu. Stejně jako my.

Obdobně bylo na prezidenta útočeno pro jeho projev na Rhodosu, kam pravidelně jezdil na konferenci ještě před tím, než se stal prezidentem. Směšná je kritika, že hovořil v ruštině. Užití jakéhokoliv jazyka nemůže být nikomu k tíži. Angličtina či bantuské jazyky nemají vyšší právní postavení, než jazyky slovanské.
Obviňování prezidenta za neústavní jednání, protože realizuje svá ústavní práva zastupovat stát navenek, přičemž k ústním projevům nepotřebuje kontrasignaci, a mluví pravdu, připomíná hrdelní proces s francouzským králem Ludvíkem XVI., kterému parlament vyčítal, že vetoval některé proticírkevní zákony, byť mu to umožňovala francouzská revoluční ústava. Nelze sesazovat státní orgány za to, že vykonávají svá ústavní práva jen proto, že se to jinému orgánu nelíbí.
Naše ústava nedává prezidentovi bobříka mlčení. Každý veřejný činitel si musí zvážit obsah svých vystoupení a je logické, že dochází k názorovým rozdílům. Stejný názor na určitou věc nemá prezident a všichni členové vlády, ale i předsedové parlamentních komor či předsedové nejvyšších soudů a další, kteří přijímají partnery ze zahraničí nebo v zahraničí vystupují. Vystoupení prezidenta nepodléhají spolupodpisu předsedy vlády. Ústavní soud již rozhodl, že spolupodpisu podléhá jen ten akt prezidenta, který má povahu rozhodnutí, což ústní projev není. To, že někdy vyvolá prezidentův projev v zahraničí nesouhlasné reakce, není věc nová. I na projevy prezidenta Václava Havla reagovali jiní politici nesouhlasně a chtěli prezidentovi vnutit přednášení jen stanovisek projednaných s vládou - např. na Havlovy úvahy o evropské ústavě a evropském senátu v jeho projevu v Evropském parlamentu 16. 2. 2000. Prezidenti jsou ve svých zemích významnými osobami a s tím je spojena názorová vyhraněnost na různé otázky. Různost názorů je však podstata demokracie. Výstižná jsou slova Emila Soboty - právníka Kanceláře prezidenta republiky Masaryka a Beneše: „Naše ústava nikde nenaznačila, že by si přála mít prezidenta republiky němým.“