Spor o volbu a politický systém
Způsob volby prezidenta je významný pro vývoj politického systému a vlivu vedení politických stran. I když je politický systém v evropských státech založen na stranickém principu, je rozdílný vliv stranického vedení. Například ve Francii jsou politické strany volným sdružením různých skupin s obdobným světonázorem, ve Velké Británii je stranická disciplína přísnější a rozhodnutí jsou vytvářena úzkým stranickým vedením. I předválečné Československo bylo známo stranickou disciplínou, kdy vedení stran mohlo zbavit poslance mandátu pomocí volebního reverzu, což byla nedatovaná dopředu poslancem podepsaná rezignace na mandát v držení politické strany, na které záleželo, kdy v ní vyplní datum a použije. Tato praxe byla u nás znemožněna jako nedemokratická a na Slovensku byla Ústavním soudem označena za neústavní. V demokratickém státě mají politické strany význačnou roli, nikoli absolutní moc. K ochraně ústavní zásady volného mandátu poslance a senátora slouží tajnost hlasování o personálních otázkách.
V předválečném Československu s dominancí stran se hlasovalo o prezidentovi tajně, s výjimkou první revoluční volby roku 1918. I na sklonku demokracie po Mnichovu v listopadu 1938 v případě jediného kandidáta Emila Háchy parlament hlasoval tajně. Též slovenský prezident Jozef Tiso byl roku 1939 zvolen tajně. Od roku 1948 byla veřejná volba spojena s nejhlubším obdobím totality. Výrazem demokracie bylo roku 1968 obnovení tajné volby a jediný kandidát Ludvík Svoboda v ní nezískal všechny hlasy. Nátlak prostřednictvím veřejné volby 1989 umožnil zvolení Václava Havla komunistickým parlamentem. Ihned však byla obnovena tajná volba jako demokratický standard obvyklý v Evropě.
Politické strany nejsou při výběru osob do funkcí názorově jednolité. To vadí vedení stran, jež chtějí vlastní názor vydávat za jediný názor strany. K tomu slouží veřejná volba, kdy stranické vedení volbu plně kontroluje a vynucuje poslušnost, zvláště u poslanců pomocí ovlivnění umístění na kandidátkách v příštích volbách. Tajná volba snáze umožňuje alternativní názory a tak oslabuje moc stranického vedení. Tím je tajná volba bližší přímé volbě, protože přímá volba ještě více oslabuje mocenský vliv stranických vedení. Volba prezidenta může ukázat, nakolik se u nás do budoucna posílí vliv vedení strany anebo naopak zesílí požadavek, aby prezident byl volen přímo tak, jak je tomu v naprosté většině evropských republik.
V předválečném Československu s dominancí stran se hlasovalo o prezidentovi tajně, s výjimkou první revoluční volby roku 1918. I na sklonku demokracie po Mnichovu v listopadu 1938 v případě jediného kandidáta Emila Háchy parlament hlasoval tajně. Též slovenský prezident Jozef Tiso byl roku 1939 zvolen tajně. Od roku 1948 byla veřejná volba spojena s nejhlubším obdobím totality. Výrazem demokracie bylo roku 1968 obnovení tajné volby a jediný kandidát Ludvík Svoboda v ní nezískal všechny hlasy. Nátlak prostřednictvím veřejné volby 1989 umožnil zvolení Václava Havla komunistickým parlamentem. Ihned však byla obnovena tajná volba jako demokratický standard obvyklý v Evropě.
Politické strany nejsou při výběru osob do funkcí názorově jednolité. To vadí vedení stran, jež chtějí vlastní názor vydávat za jediný názor strany. K tomu slouží veřejná volba, kdy stranické vedení volbu plně kontroluje a vynucuje poslušnost, zvláště u poslanců pomocí ovlivnění umístění na kandidátkách v příštích volbách. Tajná volba snáze umožňuje alternativní názory a tak oslabuje moc stranického vedení. Tím je tajná volba bližší přímé volbě, protože přímá volba ještě více oslabuje mocenský vliv stranických vedení. Volba prezidenta může ukázat, nakolik se u nás do budoucna posílí vliv vedení strany anebo naopak zesílí požadavek, aby prezident byl volen přímo tak, jak je tomu v naprosté většině evropských republik.