S vyhlášením samostatnosti Kosova se otevírá problém hranic na Balkáně. Pokud totiž někdo uzná právo Albánců na odtržení od Srbska, tak samozřejmě je s tím spojeno právo Srbů na odtržení od Kosova, což je proveditelné na severu Kosova, kde srbské osídlení navazuje na vlastní Srbsko. Uznání státu se netýká uznání hranic. Mezinárodní hranice jsou stanoveny mezinárodními dohodami mezi sousedními státy anebo mírovými dohodami po proběhlých válkách. I československý stát byl uznán po vyhlášení nezávislosti v říjnu 1918. Československé hranice však byly dotvářeny postupně, především s Maďarskem a Polskem. Definitivně došlo k jejich mezinárodnímu zakotvení až dva roky po vzniku Československa. Obdobně za druhé světové války Velká Británie, v rozporu s československým stanoviskem o neplatnosti mnichovské smlouvy od počátku, uznávala původní platnost mnichovské smlouvy a její neplatnost spojuje až s okupací Čech a Moravy Německem v březnu 1939, čímž Německo samo mnichovskou smlouvu porušilo. Při uznání exilové československé vlády Británie upozornila, že s tím nespojuje uznání předmnichovských československých hranic. Toho bylo dosaženo až později. Rovněž při zániku Československa došlo k definitivnímu uspořádání moravsko-slovenské hranice s časovým odstupem.

Pokud mezinárodní vztahy nemají být ovládány libovůlí, pak právní zásady musí platit obecně. Státy, které uznáním Kosova uznaly právo národní menšiny na odtržení od původního státu bez jeho souhlasu, by měly uznat právo národních menšin v Kosovu na odtržení od tohoto státu. Bohužel od bombardování Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů jsou oslabovány právní principy a tedy i právní jistota v mezinárodních vztazích ve prospěch síly. I tento spor spíš než právní cestou bude řešen silou nebo hrozbou jejího použití. Nicméně právo má stále určitou hodnotu a platí, že administrativní hranice mezi autonomní oblastí Kosovo a Metohija a vlastním Srbskem se vyhlášením samostatnosti Kosova automaticky nestává mezinárodní hranicí dvou států.