Rozhodnutí Městského soudu v Praze z března 2016 o povinnosti sociální demokracie zaplatit 337 milionů korun advokátu Zdeňku Altnerovi na základě jeho žaloby z roku 2000 je příkladem škodlivého dopadu na účastníka soudního řízení, když soudy nejsou schopny rozhodnout v rozumné době. Pokud soud trvá 16 let, jde o selhání soudní moci. Soudy zavinily růst příslušenství dluhu, které mnohonásobně přesáhlo původní dluh 18,5 milionů. Sociální demokracie pocítila, jak škodlivé následky má dlouhé soudní řízení. Jestliže jsou u nás nepřiměřeně dlouhá i trestní stíhání, je v těchto případech zřejmá nefunkčnost soudní moci, na kterou ukázala amnestie prezidenta republiky Václava Klause, který se postavil nefunkčnosti státních zástupců a soudců v mnohaletých řízeních. Sociální demokracie má tak právo žádat náhradu škody po státu, protože soudní moc státu nese odpovědnost za 16 let soudního řízení. Byť sociální demokracie vládla a mohla učinit opatření proti průtahům v soudních řízeních, což její ministři spravedlnosti neudělali.

Rozsudek ukázal i to, že soudy nebrání dobré mravy. Smluvní pokuta za prodlení se splacením peněžité povinnosti má fakticky stejné účinky jako úrok z prodlení, neboť postihuje dlužníka za nesplnění závazku a nutí jej k placení. Je-li smluvní pokuta 0,3% denně, je to roční úrok 109,5%. Takový úrok je nemravný. Přitom jednání v rozporu s dobrými mravy je jednáním neplatným, k čemuž by měl soud přihlížet i bez návrhu stran. Akceptují-li soudy roční úrok 109% označený jako smluvní pokuta, chrání nepřiměřené sankce za prodlení v porovnání s vlastním dluhem. Jestliže se formalisticky spokojí s tvrzením, že smluvní pokuta je něco jiného než úrok, když jde v případě peněžitého dluhu obsahově o totéž, vystavují v nebezpečí všechny dlužníky, že je jejich věřitelé oškubou jen tím, že nazvou úrok smluvní pokutou. Nyní se stala obětí sociální demokracie. Pokud však rozsudek nebude změněn Nejvyšším či Ústavním soudem, může se stát obětí každý, který z jakýchkoli důvodů přistoupí na nepřiměřené smluvní pokuty.