Skupina 25 senátorů vedená moravským senátorem Ivo Valentou a zastoupená advokátem Zdeňkem Koudelkou navrhla 13. 6. 2016 Ústavnímu soudu zrušení povinnosti bezplatně poskytovat potraviny charitativním a humanitárním organizacím. Povinnost zavedla novela zákona o potravinách pro potravinářské podnikatele, kteří provozují obchody s prodejní plochu větší než 400 m čtverečných u potravin, které jsou bezpečné, ale nesplňují podmínky na prodej v obchodě.

Protiústavnost nemůže být zdůvodněna dobrými úmysly, neboť dobrými úmysly je často dlážděna cesta do pekel. Charita je dobrovolná. Tím se odlišuje od státem vymáhaných daní. Zákon však zavádí nucenou účast na charitě. Poskytnutí potravin bezplatně jako zákonná povinnost jen pro někoho je neústavní. Charitativní organizace poskytují pozitivní činnost klientům sociálních služeb. Ale může být více pozitivních činností, například darování potravin zoologickým zahradám či spolkům pečujícím o opuštěná zvířata. Pokud chce stát někomu něco dát bezplatně, může to učinit, ale nikoliv tím, že někomu něco přikáže předat jinému, ale tím, že tyto věci nakoupí, zaplatí a pak jiným osobám daruje. Nucené bezplatné předání části majetku jiným osobám je způsob ústavně nemožný.
Nucené darování je nebezpečné pro právní stát, neboť tak stát fakticky vyvlastňuje bez náhrady navenek formou darování - nuceného bezplatného poskytnutí - majetku. V minulosti byl takový postup spojen s nejhoršími státními režimy. Německý nacistický stát vázal ještě před vypuknutím druhé světové války povolení k vystěhování bohatých Židů na nucené darování nebo prodej hluboce pod cenou jejich majetku státu či árijským osobám.
V době komunistické totality byl zase převod bývalých zemědělských usedlostí, jež byly v soukromém a ne osobním vlastnictví, na jiné osoby, který vyžadoval souhlas místního národního výboru, vázán na nucené uzavření darovací smlouvy na zemědělské pozemky náležející k usedlosti ve prospěch státu anebo nuceného převedení na zemědělské družstvo. Tento postup restituční zákony označily jako majetkovou křivdu.
Přitom nacisticky ani komunistický režim si nedal tyto postupy uzákonit, ale jen je fakticky uplatňoval – styděl se takové státní okrádání formalizovat právním předpisem. Nyní stát uzákonění nuceného darování činí. Takové jednání je nebezpečné pro zachování hodnoty vlastnického práva, obchází legální cestu vyvlastnění za náhradu a je historicky spojeno s největším úpadkem právního státu.
Navíc není řešena odpovědnost za škodu, která vznikne, pokud v důsledku spotřeby potravin budou osoby poškozeny na zdraví. Zákon neřeší to, že potraviny u podnikatele byly bezpečné, ale vzhledem k jejich převozu a následné manipulaci u charitativních organizací a vzhledem k tomu, že již jejich bezpečnost byla na mezní hranici, tuto bezpečnost ztratily.
Vyvlastnění je možné jen ve veřejném zájmu a za náhradu. Vyvlastnění není možné zákonem, ale na základě zákona individuálním správním rozhodnutím, které je soudně přezkoumatelné. Sociální politika státu je nutná, ale stát ji musí organizovat a platit. Nelze náklady sociální politiky přenášet jen na některé soukromé subjekty. Ústavní soud i z tohoto důvodu dříve zrušil regulaci nájemného, kdy stát ve snaze poskytnout někomu ze sociálních důvodů nižší nájem zatěžoval vlastníky domů a bytů tím, že na ně přenášel náklady této sociální politiky, místo aby řešil věc sociálními dávkami. Náklady sociální politiky státu nemůže stát přenášet na malou skupinu osob – potravinářské podnikatele. Jakoukoli státní politiku musí stát dělat za své peníze.