Zvykáme si, že lze žalovat cokoliv i v oblastech nejsoukromějších. Soudit se je však projevem neschopnosti řešit vzájemné vztahy dodržováním norem, které zvlášť v rodinném životě nejsou jen právní, ale zároveň morální i náboženské. Přesto rozsudek přiznávající odškodnění matce po interrupci za narození dítěte překvapil. Příznačné je, že se neřeší morální újma dítěte, které se dříve či později doví, jak svým životem způsobilo škodu. Po kom ono má svou újmu vymáhat a neměl by mu soud k jejímu vymožení ustanovit opatrovníka?

Vždy bylo normální, že lidé mají děti a chrání je. Tato normálnost je projevem sebezáchovy. Kterýkoli biologický druh rezignující na to, že má mít potomky, vymře bez ohledu na příznivé životní podmínky. I když moderní společnost popřela spoustu předchozích tabu a náš stát přiznal ženám právo na umělé přerušení těhotenství při zachování odpovědnosti lidí za sexuální jednání, je nutno jednotlivá práva posuzovat ve vzájemném souladu a v případě střetu dát přednost privilegovanějšímu. Narozený lidský život je nejvýš chráněnou hodnotou právem i morálkou. Pokud stát narození zdravého dítěte uzná za protiprávní s možností finančního odškodnění, relativizují se veškeré právní principy. V této logice může přijít rozsudek odsuzující záchrance k zaplacení morální ujmu tomu, koho zachránil při sebevraždě nebo správce Nuselského mostu v Praze k odškodnění lidi, kterým montáží plotu ztížil sebevražedný úmysl.
Dosud právo chránilo morálku a stanovilo, že i formálně správné jednání proti dobrým mravům je protiprávní. Morální obsah je důležitější právní formy. Co je vlastně obsahem dobrých mravů, pokud zdravý lidský život je vnímán jako škoda? Bude-li to normální, jde o větší ohrožení společnosti, než změny klimatu. Zdravé dítě však škoda není. Jako právo netrestá sebevraha za jeho čin, tak morálka jeho čin nechválí. Naopak chválí ty, co životy zachraňují. Lidský život v morálce i právu, škodou není. Právo jej musí chránit, ne pokutovat.