Prezident Miloš Zeman je proti tomu, aby ministrem zahraničí byl Miroslav Poche z pražské sociální demokracie. Poche podporoval v prezidentské kandidatuře Jiřího Drahoše, ovšem vládní post chce od Miloše Zemana a ne Drahoše. Je spojen s volebním debaklem sociální demokracie v Praze v roce 2017, kdy získala jen 5,5%. Miloš Zeman tím sociální demokracii pomohl, protože ve vládě by za ni měli být ti, kteří získají podporu voličů. Nicméně se podívejme na ústavní souvislosti.

Ministry může prezident jmenovat a pověřit je řízením konkrétních ministerstev jen na návrh předsedy vlády. Rozhodnutí o jmenování je však aktem prezidenta a projevem jeho vůle, proto může návrh premiéra odmítnout a vyžádat si nový. Vladimír Adamus to vystihl slovy: „Nesporné je, že žádný ministr, ani předseda vlády ani vláda jako celek nejsou jmenováni ani odvoláni, pokud prezident republiky o tom nevydá jmenovací nebo odvolací akt (dekret) jím podepsaný.“ a dále uvádí, že předseda vlády „...musí dbát, aby osoby, s nimiž počítá za členy vlády (ministry), byly přijatelné nejen pro Poslaneckou sněmovnu, která vládě vyslovuje důvěru, ale i prezidenta republiky, který je má jmenovat. Z Ústavy totiž neplyne, že by prezident republiky, byť posléze vázán návrhem předsedy vlády, nemohl odmítat některé osoby navržené na funkci ministra jako nevhodné nebo nepřijatelné.“. Jan Wintr uvádí k možnosti odmítnutí prezidenta jmenovat ministra na návrh předsedy vlády, že prezident je tu garantem, „druhým párem očí, které dohlížejí, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý, nedůvěryhodný, nebezpečný kandidát“. Prezident Miloš Zeman ve vystoupení před novináři na Pražském hradě 10. 1. 2014 k interpretaci práva prezidenta jmenovat členy vlády na návrh předsedy vlády uvedl: „Pokud jde o slovo návrh, v běžné češtině má naprosto jednoznačný význam. Návrh není něco, co musíte automaticky akceptovat.“ Prezident Miloš Zeman poukázal, že možnost odmítnout návrh premiéra na jmenování člena vlády je obsažen i v komentáři Ústavy Dušana Hendrycha a v posudku ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd Jana Bárty z 12. 12. 2013, kde uvedl: „Prezident není vázán tak, že by musel jmenovat, kohokoli předseda vlády navrhne. Prezident musí návrhy předsedy vlády zvažovat, a neměl by je akceptovat mechanicky. Nese politickou odpovědnost za svoje jmenovací rozhodnutí.“
Opačné názory, které stojí na tom, že prezident nemůže odmítnout návrh předsedy vlády na jmenování ministra, argumentují údajnou podstatou parlamentní demokracie. Ovšem parlamentní demokracie jako forma vlády stojí na tom, že vláda je odpovědna parlamentu, ale není výborem parlamentu. Ústavně její existence závisí na dvou orgánech – hlavě státu (jmenování) a parlamentu (důvěra). Pro trvalé fungování vlády je nutné splnit oba kroky, přičemž pro krátkodobé trvání stačí jmenování hlavou státu (např. při rozpuštění parlamentu, jmenování přechodné vlády). Pokud by vláda byla závislá jen na parlamentu a hlava státu neměla při jmenování jejích členů žádný projev vlastní vůle, nejde o parlamentní demokracii, ale vládu shromáždění (vláda parlamentu či konventu), kdy je parlament vrcholným orgánem veškeré státní moci, ne pouze zákonodárné. Tuto formu vlády, která byla praktikována v Československu v letech 1960-92 převážně ve faktické podobě totalitního státu jedné strany (1960-89), však nepřevzal žádný z nástupnických států Československa.
Vládu nemusí jmenovat hlava státu, pokud to stanoví ústava. Prozatímní ústava z roku 1918 stanovila, že vládu volí parlament. Novelou v roce 1919 byla na přání prezidenta Tomáše Masaryka prosazena změna, že vládu jmenuje hlava státu. Ti, kteří vědí, jak Masaryk neměl rád lež, nemohou akceptovat tvrzení, že Masarykem prosazená změna byla vlastně ústavní lží. Že ve skutečnosti se o žádné právo hlavy státu jmenovat vládu nejednalo, ale hlava státu má jen povinnost odkývat, co je mu premiérem předloženo. V době Československa nebylo ústavou dáno výslovné právo premiéru předkládat návrhy na jmenování ministrů, ale prezident ponechával iniciativu v návrzích na členy vlády premiérovi. To neznamená, že se prezident vzdal práva o ministrech nakonec rozhodovat. Za 1. Československé republiky premiéři přicházeli za prezidentem s návrhy, které byly dopředu prezidentem odsouhlaseny. Ani jeden premiér nenavrhl kandidáta, o kterém věděl, že s ním prezident nebude souhlasit. Masaryk požadoval ve všech vládách, aby ministrem zahraničí byl Edvard Beneš. Premiéři se přání prezidenta podřídili, neboť on jmenoval vládu. Zvláště podivné to bylo v letech 1926-29, kdy E. Beneš byl ve vládě a jeho strana – národní socialisté - byla v opozici. Ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí a ministr bez portfeje Jiří Havelka (zároveň přednosta Kanceláře prezidenta republiky) byli navrženi předsedou vlády Rudolfem Beranem a jmenováni ministry 1. 12. 1938 na výslovné přání prezidenta Emila Háchy.
V únoru 1948 probíhal boj o to, zda prezident přijme návrhy premiéra Klementa Gottwalda na rekonstrukci vlády. Ze strany Gottwalda nezazněl argument, že prezident je ústavně povinen jeho návrhům jako premiéra vyhovět. Rovněž prezident Beneš neužil argumentu, že musí návrhům předsedy vlády vyhovět, ale několik dní o nich rozvažoval. Též demokratičtí politici se zkušeností s parlamentní předválečnou Československou republikou nezastávali stanovisko, že prezident musí návrhům premiéra Gottwalda vyhovět. Doufali v opak. Že Beneš návrhy předsedy vlády Gottwalda přijal, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost.
Po únorovém převratu 1948 odmítl 16. 3. 1948 Edvard Beneš návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při převzetí moci komunisty. Beneš měl s Fierlingerem původně přátelské vztahy a dokonce sousední vily v Sezimově Ústí. Gottwald Benešovo odmítnutí akceptoval a navrhl státního tajemníka tohoto ministerstva Vladimíra Clementise, kterého Beneš jmenoval 18. 3. 1948.
Prezident Ludvík Svoboda po okupaci Československa vojsky Sovětského svazu a jeho spojenců 21. 8. 1968 odmítl následujícího dne 22. 8. 1968 návrh části československých politiků kolaborujících s okupační mocí na odvolání dosavadní vlády Oldřicha Černíka a jmenování dělnicko-rolnické vlády Aloise Indry. Tím tomuto kroku odňal ústavní legalitu a politicky jej znemožnil, protože se nenašel nikdo, kdo by chtěl novou vládu ustavit neústavní cestou bez rozhodnutí prezidenta republiky.
Příkladem negativního postoje ke jmenování člena vlády na návrh premiéra je postoj prezidenta republiky Václava Klause z října 2005, který jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví podmínil jeho rezignací na post předsedy České lékařské komory a do tohoto rozhodnutí odmítal premiérův návrh na jmenování. Ratha jmenoval až 4. 11. 2005 po splnění svého požadavku. Věc byla přechodně řešena tak, že řízením ministerstva byl pověřen místopředseda vlády Zdeněk Škromach, který Ratha jmenoval 1. náměstkem ministra zdravotnictví.
Rovněž prezident Václav Klaus nevyhověl návrhu premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD) na jmenování Zdeňka Koudelky (ČSSD) ministrem spravedlnosti v červnu 2004. S návrhem sice souhlasil, ale pro zhoršení politické pozice premiéra v jeho vlastní straně se rozhodl zrušit již naplánovaný jmenovací akt a posečkat, neboť byla očekávána demise předsedy vlády, což se také stalo, a prezident Špidlovu demisi přijal 1. 7. 2004.
Prezident Miloš Zeman odmítl 23. 2. 2017 ústní návrh předsedy vlády Bohuslava Sobotky, aby jmenoval Tomáše Prouzu ministrem průmyslu a obchodu. Sobotka tak učinil při rozhovoru s prezidentem na Pražském hradě, když však prezident akceptoval jeho návrh na odvolání stávajícího ministra Jana Mládka. Oba účastníci zprvu podrobnosti mediálně nerozebírali. Nicméně v rozhovoru pro Parlamentní listy 8. 4. 2017 Miloš Zeman v reakci na Prouzovo tvrzení, že si Pražský hrad najal lobbisty pro přípravu návštěvy Miloše Zemana v USA, prohlásil: "Je to sice neskutečná drzost, ale já pana Prouzu tak trochu chápu, protože i díky mému zásahu se nestal ministrem průmyslu a je tedy zatrpklý až vzteklý.". Na další otázku redaktora Radima Panenky: "Před nedávnem jsem se Vás ptal na to, zda premiér Sobotka tehdy na schůzce s Vámi navrhoval Prouzu po Janu Mládkovi do čela Ministerstva průmyslu a obchodu, což jste tehdy nekomentoval. Mohu brát Vaši poslední větu jako potvrzení?", prezident Zeman s úsměvem odpověděl: "Můžete to brát jako náznak.".
Řešením bylo to, že prezident odvolal Jana Mládka z postu ministra 28. 2. 2017 a zároveň s účinností od 1. 3. 2017 pověřil řízením ministerstva premiéra Bohuslava Sobotku. Prezident Miloš Zeman vyhověl až dalšímu návrhu premiéra Sobotky a od 4. 4. 2017 jmenoval ministrem průmyslu a obchodu Jiřího Havlíčka.
Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu (HZDS) na návrh premiéra Vladimíra Mečiara (HZDS) ministrem pro správu a privatizaci národního majetku v listopadu 1993. Prezident nejmenování zdůvodnil: „Pán Lexa nesplňa predpoklady na vykonávanie tejto funkcie a pretože ho poznám osobne, nemá ani moju osobnú dôveru“.
V květnu 2001 nevyhověl slovenský prezident Rudolf Schuster po odvolání ministra vnitra Ladislava Pittnera (Slovenská demokratická a křesťanská unie) návrhu předsedy vlády Mikuláše Dzurindy (Slovenská demokratická a křesťanská unie), aby až do jmenování nového ministra pověřil řízením ministerstva vnitra premiéra Dzurindu, ale ze své vůle pověřil touto funkcí ministra spravedlnosti Jána Čarnogurského (Křesťanskodemokratické hnutí).
Dne 23. 11. 2011 na návrh předsedkyně vlády Ivety Radičové zrušil slovenský prezident Ivan Gašparovič pověření výkonem funkce ministra obrany Ľubomíra Galka ze strany Svoboda a spravedlnost po zjištění, že Vojenské obranné zpravodajství odposlouchávalo novináře. Předsedkyně vlády Iveta Radičová navrhla do této funkce dalšího kandidáta z téže politické strany. Prezident však post odmítl této straně ponechat a dne 28. 11. 2011 pověřil řízením rezortu předsedkyni vlády.
V březnu 2018 slovenský prezident Andrej Kiska odmítl akceptovat návrh na jmenování vlády předložený 19. 3. 2018 Peterem Pellegrinim (Směr-sociální demokracie), kterého předtím pověřil sestavením vlády, pro nesouhlas s nominací Jozefa Ráže ml. na ministra vnitra. Požádal Pellegriniho, aby mu předložil do pátku 23. 3. 2018 návrh nový, čemuž se Pellegrini podrobil a již ve středu 21. 3. 2018 předložil změněný návrh vlády. V něm navrhl na ministra vnitra Tomáše Druckera. Návrh prezident přijal a vládu jmenoval 22. 3. 2018.
Na Slovensku Ústavní soud v Košicích judikoval, že bez projevu vůle prezidenta nedojde ke vzniku ani zániku členství ve vládě a že prezident se musí návrhem premiéra zabývat, nikoliv mu vyhovět. V komentáři slovenské ústavy k premiérovu návrhu na jmenování ministra to Ján Drgonec vyjádřil slovy: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“
I v kancléřském systému německém odmítl spolkový prezident Theodor Heuss v roce 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera. Kancléř vzal svůj návrh zpět a prezidentovi předložil návrh jiný, který již prezident akceptoval. T. Dehler (FDP) přitom tento post zastával v první Adenaurově vládě 1949-53.
V Rakousku prezident Thomas Klestil odmítl roku 2000 jmenovat dva ministry za krajně pravicovou stranu Svobodní, navrhované kancléřem Wolfgangem Schüsselem z Rakouské lidové strany v jeho první koaliční vládě. To se však stalo formou předběžných konzultací, kdy Schüssel, vědom si problematičnosti koaličního partnera, na něhož reagovala Evropská unie diplomatickým bojkotem, si předem chtěl zajistit personální shodu s prezidentem na členech vlády.

Babiš jedná moudře
Praha v sociální demokracii podvádí
Zdroj kniha: Prezident republiky. Nakladatelství Leges s.r.o., 2. vydání, Praha 2018, ISBN 978-80-7502-126-7, 376 s.