Od počátku druhé světové války bylo cílem Československa v oblasti mezinárodního práva oduznání mnichovské dohody z roku 1938, která mu odňala pohraničí Čech, Moravy a Slezska. Postatou československého právního stanoviska bylo, že nemůže být státu odňato pod hrozbou síly a proti jeho vůli území, byť na něm má většinu národní skupina, jež má svůj národní stát jinde. Tedy, že Němci v pohraničí nemohou jednostranně prosadit odtržení tohoto území. Zásluhou prezidenta Edvarda Beneše tuto právní podstatu přijala většina tehdejších států včetně účastníků Mnichova, kteří prohlásili mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku s výjimkou Velké Británie. Ta užívala národních třenic a politiku síly při budování svého impéria a nechtíc problematizovat vlastní mezinárodní smlouvy, neuznala neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, ale až k okupaci zbytku Čech a Moravy Německem 15. března 1939, kdy Německo porušilo v Mnichově dané záruky Československu. Ať byl jakýkoli vztah poválečných československých vlád k Edvardu Benešovi, všechny zastávaly tuto jeho koncepci. Podle československých požadavků ji uznala i Spolková republika Německo roku 1973. Vědomo si Mnichova Československo podporovalo zásadu nepřípustnosti změn hranic bez souhlasu dotčených států uznanou v helsinském procesu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Tento právní vztah k Mnichovu byl po rozdělení Československa vlastní České i Slovenské republice. Dohoda se sice nedotkla území Slovenska, ale v jejím důsledku došlo k následné vídeňské arbitráži odebírající jih Slovenska a Podkarpatské Rusi ve prospěch Maďarska. Slovenské právní stanovisko je v obhajobě svých hranic důsledné, i proto Slovensko neuznalo mezinárodní protektorát pod názvem Republika Kosovo za samostatný stát. Česká republika uznáním tohoto protektorátu za stát odmítla Benešovu koncepci nepřijatelnosti změny hranic iniciovanou národní menšinou, která již má svůj národní stát, bez souhlasu státu, o jehož území se jedná.