Proběhlé senátní volby mají významný dopad na reálné postavení Senátu. Byly bojem o celostátní témata za vyšší účasti voličů, zvláště ve druhém kole. Voliči sociální demokracie, kteří dříve odmítali Senát a na protest proti jeho existenci se neúčastnili senátních voleb, nyní k volbám došli. Vzali Senát na vědomí jako realitu, uvědomili si jeho významné postavení v mocenském systému státu a volební účastí se ztotožnili s tím, že senátní volby jsou součástí boje o celostátní politiku. Neúspěch nezávislých kandidátů je důsledkem tohoto vnímání Senátu. Voliči pochopili, že Senát není určen na obhajobu místních zájmů, kde mají houfně zasedat starostové bez politické příslušnosti. Senátoři, kteří se nepodílejí na přijímání státního rozpočtu, nemohou výrazně podpořit místní zájmy, naopak jejich pozice v této oblasti je slabší než poslanců. Doménou Senátu je tvorba zákonů, tedy výsostně celostátní téma.

Senát dospěl i politicky. Výsledky dřívějších senátních voleb byly totiž v rozporu s teorií, která předvídá, že většinový systém voleb senátorů povede k dominanci dvou velkých stran, jak je tomu v jiných státech, které jsou národně, nábožensky a kulturně homogenní. Skutečností však byla opakovaná slabost sociální demokracie v Senátu. Až poslední volby nastolily klasické poměry většinového volebního systému, kdy se boj mezi dvěma prvními kandidáty až na výjimky odehrál ve znamení souboje sociálních a občanských demokratů - dominantních stran levice a pravice. Lze očekávat, že i v budoucnu se senátní volby odehrají v rámci těchto obvyklých důsledků většinového systému a že dvě hlavní strany budou mít každá asi 40 % senátorů a jen malá část senátorů bude zastupovat menší politické strany. Poslední senátní volby lze považovat za vítězství Senátu samotného pro posílení jeho vnímání u voličů jako ústavní instituce s významem pro celostátní politiku a s klasickým průběhem většinového volebního systému při volbách senátorů.