Plánované americké vojenské základny u nás a v Polsku vyvolaly ruskou reakci, která počítá s rozmístěním raket krátkého doletu v baltské Kaliningradské oblasti. Ta je ruským územím a stát si na svém území může rozmístit zbraně, jaké chce. Vzhledem k tomu, že jde o ruskou enklávu v Evropské unii mezi Polskem a Litvou, vzbudil uvedený krok pozornost.

Na každou zbraň existuje protizbraň a každá akce vyvolá reakci. Rusko je velmoc a ví, že zárukou obrany je schopnost vojenského protiúderu, který případného útočníka odradí od útoku. Rusko musí zajistit odvetná opatření, pokud nechce, aby jeho pasivita byla vyložena jako slabost, která může některé podnítit k útoku. Vize, že rozpadem komunistického systému zanikne příčina většiny konfliktů, se nepotvrdila. Vznikají konflikty nové. Americký protiraketový systém je z taktického hlediska obranný systém, ale z pohledu strategického umožňuje útok tím, že útočník se nebude muset bát odvety. To, že některé státy užívají útok jako nástroj politiky v rozporu s mezinárodním právem dokazuje bombardování Jugoslávie či útok na Irák. Žádná mocnost není bez pokušení užít sílu bez ohledu na mezinárodní právo. Ruská úvaha o raketách u Kaliningradu je logická, neboť tyto rakety mohou zneškodnit americké základny ve střední Evropě, americký protiraketový štít je vůči nim neúčinný. Tím se zachová ruská možnost odvety a případného útočníka odradí strach z odvety. Jde o opakování staletého pravidla. Ovšem tato politika nás vrací do studené války. Proto nepřekvapí odpor k novým americkým základnám mezi řadou evropských politiků, kteří si uvědomují, že skutečné hrozby tkví v problémech chudoby třetího světa. Zde jsou státy, jež rychle rostou počtem obyvatel i vojensky. Pro euroatlantickou civilizaci je výhodnější řešit tyto nové bezpečnostní výzvy společně. Jako pravoslaví patří do křesťanství, i Rusko je součástí evropské civilizace. Vidět nepřítele v Rusku je stejně hloupé, jako když někteří českoslovenští politici v 30. letech 20. století považovali za bezpečnostní problém případný návrat Habsburků na trůn v Maďarsku či Rakousku a neviděli nebezpečí v nástupu Hitlera.