Zaměstnanci státu mají jako jiní právo na ústavně zaručenou svobodu projevu, hovoří-li za sebe a ne úřad, kde jsou zaměstnáni a kde pravidla zveřejňování stanoví jeho vedoucí. Každý, včetně soudce i státního zástupce, může vyjadřovat své názory, neporuší-li zákon. Zákon nemůže omezit tuto svobodu libovolně, ale jen z ústavně dovolených důvodů, jakými jsou ochrana státního tajemství či mravnosti. Z tohoto pohledu je zákaz nepřiměřené kritiky svých kolegů a státního zastupitelství uložený státním zástupcům zákonem o státním zastupitelství neústavní. V praxi je totiž nemožné vyložit pojem nepřiměřené kritiky. Zastánci kritizujícího vždy tvrdí, že jde o kritiku přiměřenou, jeho odpůrci ji označí za nepřiměřenou. Obdobně byl na začátku 90. let 20. st. užíván pojem konstruktivní opozice, což byli nevládní poslanci podporující vládu, zatímco skutečná opozice byla pro vládu nekonstruktivní.

V zájmu jednoty právního řádu je odstranit rozpor ústavy se zákonem a změnit zákon. Přičemž zákaz nepřiměřené kritiky v zákoně o státním zastupitelství až do roku 2002 nebyl. Zákaz v zákoně o státním zastupitelství může odstranit Ústavní soud jako neústavní či Parlament, aby zamezil zbytečným sporům. Jak vysoko jsou ceněny svoboda šíření informací a projevu dokázal Nejvyšší soud, když připustil, že vydání knihy Adolfa Hitlera Můj boj je zákonné.
Svoboda projevu se vztahuje na všechny bez ohledu na to, komu se určité názory líbí. Na Adama Bašného i pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu a okresního státního zástupce Arifa Salichova, jemuž byla v souvislosti s jeho veřejným vystoupením roku 2007 udělena výtka olomouckým vrchním státním zástupcem. Platí i pro odborné názory, kdy byly místopředsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Kučerovi přičteny k tíži jeho články v odborném časopise Trestní právo soudcem V. Ceplem mladším řešícím jeho soukromý spor. Nemá-li se svoboda projevu stát privilegiem několika, musí platit pro všechny.