Byť Ústava říká, že Ústavní soud je vázán ústavními zákony, někteří ústavní soudci se zmocnili práva je rušit. Respektive si přisvojili právo, že dle své libovůle určí ústavní zákony, které chtějí dodržovat a které dodržovat nechtějí, za ústavní zákony považovat nebudou. Zastánci tvrzení, že Ústavní soud může rušit ústavní zákony, vychází z toho, že Ústava je nad ústavními zákony, byť jejich právní síla je stejná. I uvozující věta Ústavy říká, že Česká národní rada se usnesla na ústavním zákoně. Sama Ústava je ústavní zákon. Je hloupé tvrdit, že ústavní zákon jednokomorové České národní rady je nadřazen ústavním zákonům dvoukomorového Parlamentu. K ospravedlnění rušení ústavních zákonů soudem se uvádí možné zneužití moci Parlamentem. Ovšem proti chimérické představě zbláznění se všech poslanců či ústavních soudců nemá obranu žádný stát. V demokratickém státě je nemyslitelné, aby si poslanci odhlasovali dědičnost svého mandátu, stejně jako možnost, že ústavní soudci zruší část ústavního zákona České národní rady omezující délku jejich mandátu a učiní se doživotními.

Základem práva je rozum. Rozumností se Ústavní soud ohání při hodnocení aktů jiných orgánů. Ovšem Ústavním soudem prosazovaná hlediska vůči jiným neuplatňuje vůči sobě. Dle Ústavního soudu již jednou vzniklé právo nelze jednostranně odejmout, byť ještě není vykonatelné. I vyhlášením voleb vzniklo všem voličům subjektivní volební právo volit v říjnu 2009. Zrušením voleb Ústavní soud zasáhl do práv voličů. To by jinému orgánu neodpustil. Vůči jiným trvá na dosavadní judikatuře, není-li zdůvodněna změna. Sám však mění svou judikaturu bez odůvodnění. Ústavní soud se dostává do pozice absolutního vládce, který právo tvořil a sám jím nebyl vázán.
Touhu ústavních soudců zvyšovat svou moc je nutno vnímat jako přirozenou vlastnost každého nekontrolovatelného orgánu rozšiřovat svou moc. Ústavodárce má jen možnost tomu dát pravidla. Jestliže ústavní zákony vyžadují kvalifikovanou většinu obou komor Parlamentu, nechť je ruší Ústavní soud za souhlasu většího počtu soudců než obyčejné zákony a jen pro rozpor se základy demokratického státu. Z tohoto pohledu je kritika předčasných voleb pro jejich přijetí formou ústavního zákona nedůležitá. Neústavní jsou volby neférové. Forma, jak se k volbám dospět, neohrožuje demokratičnost voleb. Co je nedemokratického na ústavním zákonu a v čem je fraška trojího vyslovení nedůvěry vládě lepší? V čem samorozpuštění Sněmovny ústavním zákonem ohrožuje demokracii, když se to děje na Slovensku a v Rakousku k tomu stačí obyčejný zákon? I německý Ústavní soud nevyhověl roku 2005 stížnosti proti rozpuštění Spolkového sněmu, byť nutné vyslovení nedůvěry vládě bylo dosaženo ústavní fraškou, kdy vládní strany chtěly nové volby a tak členové vlády jako poslanci nepodpořili vládu.
„Chceme volit“ bylo na přelomu 19. a 20. st. heslo demonstrací žádajících všeobecné a rovné volební právo. „Chceme svobodné volby“ bylo heslo demonstrací v listopadu 1989. Kdež by si dělníci po vybojování rovného volebního práva r. 1907 mysleli, že za 80 let se o něj bude bojovat opět. Kdež bychom si r. 1989 mysleli, že za 20 let volby ohrozí Ústavní soud.