V debatě o ratifikaci Lisabonské smlouvy uvedl Zdeněk Jičínský v textu Prezident Klaus jedná protiústavně (Právo 13. 10. 2009 s. 6), že Parlament je u nás nejvyšším státním orgánem. Vychází z formy vlády shromáždění a koncepce Jeana-Jacquese Rousseaua o jednotě státní moci, jež byla uplatňována marxistickou teorií státu a u nás ústavně zavedena roku 1960. Dosud funguje v Rousseauově vlasti - Švýcarsku. Ovšem od roku 1993 u nás platí forma vlády parlamentní republiky s dělbou moci, kdy parlament je nejvyšším orgánem zákonodárné, ne veškeré státní moci. Parlament je významným, nikoliv svrchovaným držitelem moci, tím je lid. Moc je dělena mezi řadu státních orgánů.

Sjednání i ratifikace mezinárodních smluv je ústavním právem prezidenta. Nesouhlasil-li prezident s obsahem smlouvy, neměl pověřit premiéra k jejímu podpisu. Stát se má chovat v mezinárodních vztazích předvídatelně, není správné měnit bez vážného důvodu postoj mezi sjednáním a ratifikací smlouvy. Avšak neratifikuje-li prezident mezinárodní smlouvu, nelze jeho akt nahradit.
Jičínský dále kritizuje Václava Klause za to, že nepodepsal některé zákony, aniž zmiňuje, že jde o praxi, kterou uplatnil roku 1993 již prezident Václav Havel a 1991 vůči lustračnímu zákonu předseda československého Federálního shromáždění Alexander Dubček.
Úvaha o sesazení prezidenta, protože realizuje svá ústavní práva a nejedná dle pokynů parlamentu, připomíná hrdelní proces s francouzským králem Ludvíkem XVI., kterému parlament vyčítal, že vetoval některé proticírkevní zákony, byť mu to umožňovala francouzská revoluční ústava. Existuje-li dělba moci, nelze sesazovat státní orgány za to, že vykonávají svá ústavní práva jen proto, že se to jinému orgánu nelíbí. Pokud chce Parlament rozhodovat o mezinárodních smlouvách, ať zruší dělbu moci, prohlásí se po vzoru ústavy Antonína Novotného z roku 1960 za nejvyšší státní orgán a přisvojí si právo ratifikovat mezinárodní smlouvy. Dokud platí současná ústava, je ratifikace smluv právem hlavy státu.