Maďarsko vědomo si svých historických chyb v menšinové politice v době Uherska, která vedla k rozpadu starého uherského státu a k existenci silných maďarských skupin žijících dnes mimo maďarský stát, nyní velmi dbá práv národních menšin na svém území. Výrazem zájmu o menšiny v Maďarsku je i státní podpora výzkumu v dané oblasti. Díky tomu mohla Maďarská akademie věd vydat publikaci Slovenské životné dráhy v Budapešti v období dualizmu, která má totožný text v maďarštině a slovenštině a tím je přístupná i pro čtenáře z Čech, Moravy a Slezska. V knize je pozornost věnována dvěma významným představitelům slovenského národa v době dualizmu, kdy maďarský národ roku 1867 dosáhl splnění svých státních ambicí v rámci habsburského soustátí. Ovšem tento politický vrchol byl doprovázen dominancí maďarského etnika v Uhrách, což nakonec vedlo k následnému pádu starých Uher roku 1918. Těmito osobami jsou Ján Nepomuk Bobula a Milan Hodža.

Ján Nepomuk Bobula je název statě, kterou napsal Iván Halasz, jenž jako právník působí na Ústavu právních věd Maďarské akademie věd a na Fakultě veřejné správy Korvínovy univerzity v Budapešti. Halasz nás seznamuje u nás s nepříliš známým Bobulou, což však byl určitý typický představitel Slováků žijících v Budapešti. Bobula se narodil 1844 v Dovalove na Liptově. Nedokončil studium gymnázia v Komárně a do Pešti přišel 1861 jako zednický pomocník. Od roku 1863 byl publikačně činný v Pešťbudínských vedomostiach, Jánošíku a Junoši. Byť Halasz dodává, že autorství některých textů je sporné a Bobula mohl krýt jiné autory, kteří nemohli publikovat. Bobula postupně složil stavitelskou zkoušku, dokončil gymnaziální studia a vystudoval i Stavitelsko-technický institut. Vzal si dceru bohatého pešťského podnikatele slovenského původu Jozefa Pozdecha a tím se materiálně zajistil.
Původně se politicky angažoval pro slovenskou věc. Vždy však vystupoval prouhersky a odmítal obcházet maďarské budapešťské představitele a spoléhat se na pomoc vídeňského centra ve prospěch Slováků. Proto neprosazoval myšlenku územní autonomie formou vytvoření Slovenského okolia. Doufal, že prouherský postoj bude odměněn respektováním práv Slováků v oblasti jejich jazyka a školství (kulturní autonomie). Tuto politiku prosazoval i v jím založených budapešťských Slovenských novinách, jejichž vydání uvítal i vůdce maďarského povstání z roku 1848 Lajos Kossuth.
Poté, co maďarská vláda nejevila zájem o jakýkoli kompromis, pochopil, že jako slovenský politik v Budapešti nemá šanci na úspěch, a rezignoval na tuto politickou činnost. Nově se rozhodl věnovat podnikání v oboru stavitelství v bouřlivě se rozvíjející Pešti a komunální politice v budapešťském 6. obvodu. V obou těchto oblastech se stal velmi úspěšným a nakonec byl zvolen 1892 do uherského sněmu, kde působil až do roku 1897 za vládní maďarskou Svobodomyslnou stranu. K jeho stavební odbornosti je nutné dodat, že byl stavitelem řady budapešťských paláců a hlavním stavebním dozorcem na stavbě nové budovy uherského parlamentu v Budapešti. Za své stavební aktivity byl odměněn udělením rytířského řádu Františka Josefa. Zemřel roku 1903. Bobula byl úspěšným představitelem slovenské podnikatelské třídy v Budapešti, která se však pro svůj úspěch musela vzdát slovenských národních požadavků. Byť v konkrétních případech se za dílčí slovenské věci angažoval nadále (přímluva za povolení Slovenské muzejní společnosti). Jak však výstižně dodává Iván Halasz: „Dlouhodobě bylo těžší zůstat uvědomělým Slovákem v Budapešti, než například na Liptově, v Turci anebo u Trenčína.“
Milan Hodža zaujímá druhou část publikace. Nejprve je stať László Szarka Stredoeúropsky politik Milan Hodža, která popisuje Hodžovu politickou a novinářskou činnost. Je zde patrný generační posun od Bobuly, kdy Hodža již svou kariéru buduje cíleně jako slovenský politik. Narodil se roku 1878 v Sučanech na Turci. Základní a střední vzdělání získal nejen na Slovensku, ale i v Sedmihradsku a Budapešti. Přitahovala jej novinařina a ještě jako student práv se roku 1899 stal parlamentním zpravodajem německy psaného listu Budapester Abendsblatt. V letech 1900-01 redigoval v Budapešti vycházející Slovenský deník a od 1903 Slovenský týždenník. Hodža nejprve spojoval slovenské naděje s reformou Uher, kterou jednak očekával od nástupu následníka trůnu Františka Ferdinanda a dále od vzájemné spolupráce nemaďarských národů v Uhrách. V letech 1905-10 byl poslancem uherského zemského sněmu za Bačku, kde žili vojvodinští Srbové a Slováci. Na rozdíl od konzervativních slovenských politiků se výrazně angažoval v zájmu rolnictva a pochopil jeho politický potenciál, přičemž našel společnou řeč s maďarskými agrárníky.
Postupně však byl zklamán postojem uherské vlády a nově se orientoval na česko-slovenskou spolupráci. Roku 1911 využil přítomnosti poslance Tomáše G. Masaryka v Budapešti na jednání společných rakousko-uherských parlamentních delegací a zorganizoval jeho přednášku o malých národech, kterou také publikoval ve Slovenském týždenníku. Po vypuknutí první světové války byl nejprve internován, později měl určené bydliště ve Veszprému, ale roku 1916 mohl odejít z Uher do Vídně. Zde si udělal doktorát na univerzitě a občas zajížděl do Budapešti.
Do Budapešti se vrátil v listopadu 1918 jako československý vyslanec, který měl dojednat předání Slovenska nově vzniklému Československu. V této složité situaci vůči československé vládě prezentoval jednoznačně myšlenku spojení Slovenska s Čechy, Moravou a Slezskem. Vůči budapešťské vládě však nevylučoval možnost zachování Slovenska v Uhrách, pokud mu bude poskytnuta plná autonomie. I pod tímto dojmem podepsala maďarská vláda demarkační linii s Hodžou a rozhodla o stažení maďarské armády ze Slovenska. Nakonec však jižní hranice Slovenska byla konstituována na základě Edvardem Benešem ve Versailles vyjednané hraniční čáry, která byla pro Slovensko příznivější než Hodžova.
Vznikem Československa začíná nová Hodžova politická éra. Stává se jedním z lídrů agrární strany, nakonec i jejím politickým vůdcem. Je účasten několika vlád nejprve jako ministr pro sjednocení, později ministr zemědělství a školství. V roce 1935 se stává předsedou československé vlády a krátce řídí i ministerstvo zahraničí. Z funkce premiéra odchází v září 1938 v době sudetské krize. Odjíždí do Francie a později USA, kde 1944 umírá. Do exilové vlády se již nezapojuje, protože se plně projevuje jeho politický odstup od Beneše. Budoucnost střední Evropy vidí v širší podunajské federaci.