Nedávno v Praze přednášela Bea Johnsonová, známá propagátorka života bez obalů. Přednáška téhle pohledné blonďaté Francouzky mě dost zaujala. Pořádá semináře po celém světě a vysvětluje lidem, jak žít, aby kupovali a vyhazovali méně odpadků. Vozí s sebou malou skleněnou zavařovačku naplněnou změtí drobných věcí a tvrdí o ní, že je to celoroční odpad celé její rodiny.

Přitom má dva dospívající syny, manžela a psa. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Když uvážím, kolik smetí vyhazuji do odpadu (i když tříděného) já, je to množství krabic, igelitových sáčků, PET lahví a nejrůznějších obalů od potravin, k tomu papíry v práci, obaly od kosmetiky a stovky dalších věcí. Můj roční odpad by se mi nevešel ani do bytu, natož do zavařovačky.

Ale v zavařovačce rodiny Bey Johnsonové je například jen náplast, když se její syn zranil, rozbitý kryt na mobil, letištní pásky z kufrů, obaly od léků nebo prošlý pas. A to je všechno. Nemá žádné odpadky z potravin, z kosmetiky, nevyhazuje oblečení ani elektroniku. Byla jsem fascinovaná. Upřímně, samotnou mne rozčiluje, když přijdu domů z nákupu, vybalím potraviny a kromě ledničky okamžitě zaplním i odpadkový koš. Jsou to obaly, které jsem musela koupit, zaplatit, přinést domů, vyhodit a poslat je v lepším případě do recyklace, v horším na skládku. To všechno za moje peníze a na úkor životního prostředí.

Nákup na odsypání
Jak to Johnsonová dělá? Jídlo nakupuje ve speciálních obchodech, takzvaných bulk shopech, kde se prodává ve velkém, z pytlů nebo velkých nádob na odsypání. Zákazník si přinese vlastní pytlík nebo nádobu, do které si naváží těstoviny, mouku, koření, ořechy, bonbony, pečivo, prostě cokoliv. Ale bez jediného igelitového sáčku, PET láhve nebo krabice, prostě bez ničeho, co by se muselo vyhodit. A to samé s kosmetikou.

Johnsonová kupuje krájené mýdlo (takže opět bez obalu), kterým si myje vlasy i tělo, prací prášek a další čistící prostředky si opět nechává odlít nebo odsypat do svých nádob. Nutno říct, že Johnsonová na myšlence takzvaného Zero Waste Lifestyle postavila svůj život, zbavila se 80 % věcí (prý zbytečností) v domácnosti, které nepotřebovala, a tento styl propaguje na stránkách Zerowastehome.com. Tvrdí, že když si osvojila styl života nulového odpadu, rodinné výdaje se snížily o 40 %. Jednoduše proto, že nekupuje výrobky v obalech, tedy neplatí firmám za marketing a výrobu obalů, které zboží prodražují.

Na pražské přednášce Bey Johnsonové mi to nedalo a zeptala jsem se jí, co mají dělat lidé, kteří nežijí v San Francisku jako ona, ale třeba v menším městě v Česku, kde o Zero Waste Lifestyle nikdo neslyšel, mají tam maximálně místní supermarket, kde opravdu těstoviny ani mouku na odsypání nevedou. „Když přijdu do obchodu, nevidím překážky, ale možnosti. Samozřejmě ne všechno, ale mnoho věcí se i v běžném obchodě dá koupit bez obalu. Třeba pečivo nebo zelenina, vždy se dá vymyslet nějaký způsob,“ odpověděla mi Johnsonová.

„Prodává se to, po čem je poptávka. Když bude poptávka po zboží bez obalu, bude se prodávat bez obalu. Vytvořte občanská sdružení a vyvíjejte tlak na místní obchody, že si přejete dané výrobky nakupovat do svých vlastních nádob. Nevytvářejme poptávku po obalech,“ odvětila.

Odvážit šunku nebo eidam do vlastního? Klidně
Dávalo mi to smysl, ale zároveň mi připadalo nepředstavitelné, chtít například ve svém supermarketu v centru Prahy, aby mi odlili mléko do vlastní skleněné flašky. Ale proč to nezkusit alespoň v malém, řekla jsem si. Udělala jsem pokusný nákup v pražském Albertu. Řekla jsem si o váženou šunku a skoro až stydlivě jsem prodavačku upozornila, že bych ji chtěla navážit do vlastního kelímku, který jsem jí podala. Bála jsem se, že se na mě bude dívat jako na exota, ale k mému překvapení prodavačka bez váhání šunku navážila, čárový kód nalepila na můj kelímek a bylo hotovo. To samé s eidamem.

Cibuli i například papriky jsem místo do igelitových sáčků dala do své plátěné tašky a u pokladny vyskládala na váhu. Bez problémů to prošlo. Housky jsem také platila bez toho, aby byly zabalené v igelitovém pytlíku, jen prodavačka na ně nechtěla sahat a řekla mi, ať si je z pásu do tašky přeložím sama. Jen tím jedním pokusným nákupem jsem ušetřila dva balící papíry s plastovou vrstvou (na eidam a šunku) a tři igelitové sáčky. Nestálo mě to nic, jen pár minut zamyšlení se nad nákupem.

Supermarkety: když bude poptávka, dá se o tom uvažovat
Oslovila jsem velké řetězce s otázkou, jestli uvažují nad tím, že by začaly v Česku zboží prodávat jako v bulk shopech, tedy ve velkých nádobách, z nichž by si zákazníci mohli odebírat. „Aktuálně v našich obchodech nezaznamenáváme poptávku po nakupování základních potravin do vlastních nádob, proto zavedení tohoto prodeje neplánujeme.  Pečlivě ale sledujeme trendy na maloobchodním trhu a chceme vycházet vstříc potřebám a přáním našich zákazníků,“ řekla Barbora Vanko za supermarkety Albert.

A podobně odpověděli i v Tescu. „Ze strany našich zákazníků jsme o tento způsob prodeje doposud nezaznamenali zájem. Zákazníci stále preferují prodej v dostupných obalech a baleních. V případě zvýšeného zájmu ze strany našich zákazníků je možné o tomto způsobu prodeje uvažovat,“ řekl mluvčí Tesca Václav Koukolíček.

A já říkám ano, chci kupovat jídlo bez obalů. Nechci platit a vyhazovat odpadky, nechci platit za výrobu a marketing pytlíků a PET láhví, žít v plastovém království. Prozatím začínám s tím, že papriku a housku v obchodě koupím bez igelitových sáčků a šunku i eidam si nechám navážit do vlastní nádoby. Není to problém.