Prokletí bambusových uchošťourů aneb jsou ekověci skutečně eko?
Papírové kelímky, tašky z bioplastů, příbory ze dřeva nebo uchošťoury z bambusu. Věci na jedno použití z "ekomateriálů" zaplavily trh a firmy se nám snaží vnutit představu, že je máme kupovat. Ve skutečnosti je to greenwashing a novodobá forma marketingu.
Stojí jenom směšných sto korun, krabičku mají pěkně hnědou, jakože je z recyklovaného papíru, chápete? A na krabičce jakési japonské znaky. To protože jsou hrozně alternativní, východní a zenové. Bambusové tyčinky do uší, česky „uchošťoury“, mají být ekologickou alternativou klasických plastových tyčinek, které jsou zlé a neekologické. Proto je EU zakázala.
Ještě štěstí, že já, jakožto ekologicky uvědomělý člověk, si můžu koupit hned celou řadu těchto alternativních výrobků, které vůbec neškodí přírodě, a proto si jich můžu s čistým svědomím kupovat a vyhazovat kolik chci: Vedle uchošťourů jsou to například dřevěné příbory, bambusová a papírová brčka, vložky z biobavlny, kávu si nechám nalít do papírového kelímku a pivo do super eko bio kompostovatelného kelímku z kukuřičného škrobu, najím se z papírové misky a všechno to odnesu v totálně udržitelné a ekofriendly papírové tašce, která se pozná už na první pohled, protože je hnědá. Koho zajímá, že papír, ze kterého je vyrobená, není recyklovaný. Je hnědá a to je teď in.
Ještě se k tomu napiji cool veganského gluten free alternativního raw freshe (česky prostě ovocné šťávy) samozřejmě opět z kelímku, nikoli plastového (fuj, musím se před tím zlem pokřižovat), ale vyrobeného z kukuřičného škrobu.
Rozložitelné neznamená, že se rozloží
Všechno to donesu domů a po jednom použití to vyhodím. Vyhodím, vyhodím….ale kam? No je to kompostovatelné, takže to asi patří do kompostu. Ale moment, já přeci nemám kompost. Stejně jako 99 % ostatních Pražanů a vůbec všech, kteří nemají zahradu nebo kompostér, což je naprostá většina lidí. Tak tedy kam s tím? Kam s tím vším ekologickým odpadem? Chodím po bytě a usilovně přemýšlím.
Přeci, když to vyhodím do koše, dostane se to kam? Do spalovny nebo na skládku. Protože téměř polovina komunálního odpadu (46 %) v Česku putuje na skládku a zbytek se zčásti spálí ve spalovně nebo se vytřídí a recykluje. Každopádně ani v jednom z případů se nijak neprojeví fakt, že je daný odpad rozložitelný. Protože na skládce se takový kelímek ze škrobového polymeru či dřevěný příbor opravdu nerozloží.
Představa, že budeme na skládky sypat obaly vyrobené z rozložitelných materiálů a skládky se budou jakousi magickou silou samy zmenšovat a tlít, je nesmysl. Naprostá většina produktů označených jako „kompostovatelný plast“ se rozloží jen ve speciálních průmyslových kompostárnách za působení vysokého tepla a vlhkosti.
Prokázalo to mnoho studií, jedna například z loňského roku, kterou publikoval Environmental Science & Technology. Tři typy tašek z „bio plastu“, které studie zkoumala, se v přírodě nerozložily ani po třech letech. Navíc, i když se začnou rozkládat, rozpadnou se na mikročástečky, které v přírodě opět tvoří velkou neplechu a dostávají se půdou a vodou dál do ekosystému. A dřevěné alternativy? Každý ví, jak dlouho trvá, než se v přírodě rozloží například kmen stromu. I desítky let. A na skládce bez vlhkosti a mikroorganismů z půdy to bude ještě déle. Tak se nabízí hodit je do žlutého kontejneru, stejně jako ostatní plasty. Jenže i to je špatně, protože bioplasty se při vysokých teplotách zpracování chovají úplně jinak než klasické plasty a mohou znehodnotit celou várku vytříděného materiálu.
Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne
Pořád chodím po bytě, z hlavy se mi kouří a nervozitou už si koušu nehty. Takže co? Mám kupovat ta papírová brčka, předražené bambusové uchošťoury a kartáčky na zuby, papírové kelímky a nákupní tašky z kukuřičného škrobu? Abych měla svědomí čisté, musela bych pak chodit po skládce s kamerou a časosběrným dokumentem zjišťovat, jestli se tenhle všechen můj odpad za nějakou rozumnou dobu rozloží nebo ne. A bojím se, že výsledek by byl, že ne. A nebylo by lepší tyhle jednorázové věci prostě nekupovat vůbec?
Uchošťour, to je jen kus vaty namotaný na špejli. Vyrobit tuhle věc zvládne i malé dítě a vyhazuje se jen ten malý kousíček vaty. Textilní nákupní tašku na mnoho použití můžu mít kdykoliv připravenou v kabelce nebo v autě. A kelímky na kávu? Opravdu je takový problém dát si kávu v kavárně a posedět u normálního hrnku? Nebo si s sebou jeden skládací kelímek nosit či vozit v autě a používat ho opakovaně? Stejně jako příbor, kapesník, talíř, láhev na pití…prostě všechno, co člověk používá a co se dá po použití vyprat či vymýt a použít znova?
A tak tu svou stokorunu vezmu a místo do super trendy zenových bambusových uchošťourů ji radši investuji do věcí, které mi budou sloužit roky. Protože nejlepší odpad není ten, který se tváří ekologicky, ale ten, který vůbec nevznikne.
Stojí jenom směšných sto korun, krabičku mají pěkně hnědou, jakože je z recyklovaného papíru, chápete? A na krabičce jakési japonské znaky. To protože jsou hrozně alternativní, východní a zenové. Bambusové tyčinky do uší, česky „uchošťoury“, mají být ekologickou alternativou klasických plastových tyčinek, které jsou zlé a neekologické. Proto je EU zakázala.
Ještě štěstí, že já, jakožto ekologicky uvědomělý člověk, si můžu koupit hned celou řadu těchto alternativních výrobků, které vůbec neškodí přírodě, a proto si jich můžu s čistým svědomím kupovat a vyhazovat kolik chci: Vedle uchošťourů jsou to například dřevěné příbory, bambusová a papírová brčka, vložky z biobavlny, kávu si nechám nalít do papírového kelímku a pivo do super eko bio kompostovatelného kelímku z kukuřičného škrobu, najím se z papírové misky a všechno to odnesu v totálně udržitelné a ekofriendly papírové tašce, která se pozná už na první pohled, protože je hnědá. Koho zajímá, že papír, ze kterého je vyrobená, není recyklovaný. Je hnědá a to je teď in.
Ještě se k tomu napiji cool veganského gluten free alternativního raw freshe (česky prostě ovocné šťávy) samozřejmě opět z kelímku, nikoli plastového (fuj, musím se před tím zlem pokřižovat), ale vyrobeného z kukuřičného škrobu.
Rozložitelné neznamená, že se rozloží
Všechno to donesu domů a po jednom použití to vyhodím. Vyhodím, vyhodím….ale kam? No je to kompostovatelné, takže to asi patří do kompostu. Ale moment, já přeci nemám kompost. Stejně jako 99 % ostatních Pražanů a vůbec všech, kteří nemají zahradu nebo kompostér, což je naprostá většina lidí. Tak tedy kam s tím? Kam s tím vším ekologickým odpadem? Chodím po bytě a usilovně přemýšlím.
Přeci, když to vyhodím do koše, dostane se to kam? Do spalovny nebo na skládku. Protože téměř polovina komunálního odpadu (46 %) v Česku putuje na skládku a zbytek se zčásti spálí ve spalovně nebo se vytřídí a recykluje. Každopádně ani v jednom z případů se nijak neprojeví fakt, že je daný odpad rozložitelný. Protože na skládce se takový kelímek ze škrobového polymeru či dřevěný příbor opravdu nerozloží.
Představa, že budeme na skládky sypat obaly vyrobené z rozložitelných materiálů a skládky se budou jakousi magickou silou samy zmenšovat a tlít, je nesmysl. Naprostá většina produktů označených jako „kompostovatelný plast“ se rozloží jen ve speciálních průmyslových kompostárnách za působení vysokého tepla a vlhkosti.
Prokázalo to mnoho studií, jedna například z loňského roku, kterou publikoval Environmental Science & Technology. Tři typy tašek z „bio plastu“, které studie zkoumala, se v přírodě nerozložily ani po třech letech. Navíc, i když se začnou rozkládat, rozpadnou se na mikročástečky, které v přírodě opět tvoří velkou neplechu a dostávají se půdou a vodou dál do ekosystému. A dřevěné alternativy? Každý ví, jak dlouho trvá, než se v přírodě rozloží například kmen stromu. I desítky let. A na skládce bez vlhkosti a mikroorganismů z půdy to bude ještě déle. Tak se nabízí hodit je do žlutého kontejneru, stejně jako ostatní plasty. Jenže i to je špatně, protože bioplasty se při vysokých teplotách zpracování chovají úplně jinak než klasické plasty a mohou znehodnotit celou várku vytříděného materiálu.
Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne
Pořád chodím po bytě, z hlavy se mi kouří a nervozitou už si koušu nehty. Takže co? Mám kupovat ta papírová brčka, předražené bambusové uchošťoury a kartáčky na zuby, papírové kelímky a nákupní tašky z kukuřičného škrobu? Abych měla svědomí čisté, musela bych pak chodit po skládce s kamerou a časosběrným dokumentem zjišťovat, jestli se tenhle všechen můj odpad za nějakou rozumnou dobu rozloží nebo ne. A bojím se, že výsledek by byl, že ne. A nebylo by lepší tyhle jednorázové věci prostě nekupovat vůbec?
Uchošťour, to je jen kus vaty namotaný na špejli. Vyrobit tuhle věc zvládne i malé dítě a vyhazuje se jen ten malý kousíček vaty. Textilní nákupní tašku na mnoho použití můžu mít kdykoliv připravenou v kabelce nebo v autě. A kelímky na kávu? Opravdu je takový problém dát si kávu v kavárně a posedět u normálního hrnku? Nebo si s sebou jeden skládací kelímek nosit či vozit v autě a používat ho opakovaně? Stejně jako příbor, kapesník, talíř, láhev na pití…prostě všechno, co člověk používá a co se dá po použití vyprat či vymýt a použít znova?
A tak tu svou stokorunu vezmu a místo do super trendy zenových bambusových uchošťourů ji radši investuji do věcí, které mi budou sloužit roky. Protože nejlepší odpad není ten, který se tváří ekologicky, ale ten, který vůbec nevznikne.