Marian L. Tupy - Boj s globálním oteplováním: Miliardy pro diktátory

Dejme tomu, že globální oteplování je problém, se kterým je třeba bojovat. Ani v takovém případě se ale nedá ospravedlnit, když peníze, vybrané na Západě na takový boj, končí v rukách nejhorších diktátorů.

Ať už ve věci globálního oteplování stojíte na kterékoli straně, neměli byste přehlédnout jeden z výsledků loňské pařížské klimatické konference, o kterém se zatím moc nepíše. Mám na mysli takzvaný Fond pro zelené klima (Green Climate Fund – GCF), což je finanční mechanismus, jehož úkolem je „napomáhat rozvojovým zemím při zavádění opatření na boj se změnou klimatu“. Podle aktuálních odhadů do roku 2020 přinesou závazky vyspělých do „zeleného fondu“ 450 miliard dolarů. Ty se pak budou přerozdělovat rozvojovým zemím, které údajně sužují následky globálního oteplování.

Já nic, to oteplování

Inkoust na Pařížské dohodě sotva stačil uschnout, když zimbabwský státní deník The Herald přinesl následující zprávu: „Jižní Afrika už začíná počítat škody způsobené přírodními pohromami, které souvisejí s globálním oteplováním […] V Zimbabwe, které od roku 2012 sužují nepřetržitá sucha, trpí až pětina populace hladem [...] nasytit takové množství lidí bude stát 1,5 miliardy dolarů, tedy 11 procent HDP.“

Robertu Mugabemu, jednadevadesátiletému diktátorovi, který vládne Zimbabwe od roku 1980, se při vyhlídce na miliardy ze zeleného fondu už dozajista sbíhají sliny. Na přelomu tisíciletí začal v rámci eufemisticky nazvané „pozemkové reformy“ znárodňovat soukromou zemědělskou půdu. Výsledkem byl propastný pokles produktivity a druhá nejvyšší hyperinflace v zaznamenaných dějinách.

V následujících letech opustily zemi zhruba tři miliony nejvzdělanějších Zimbabwanů, včetně desítek tisíc lékařů a právníků. Zůstali převážně jen chudí zemědělci, kteří ze svých políček vydobývají existenční minimum. Jinými slovy v Zimbabwe nezbylo nic, co by ještě stát mohl ukrást.

Nechvalně známý africký diktátor si ale nemusí zoufat, protože na Západě je stále dostatek důvěřivců, kteří jsou bytostně přesvědčeni, že za nedostatek potravin v Zimbabwe nemůže jeho děsivě krvelačný a komicky neschopný režim, nýbrž globální oteplování.

Ani halíř

Je to samozřejmě čirý nesmysl. Botswana, která se Zimbabwe sousedí, má prakticky stejné klima a obě země disponují podobnými přírodními zdroji. Od roku 2004 tamější produkce potravin stoupla o 29 procent, zatímco v Zimbabwe o devět procent klesla. Za to, že lidé hladoví, nikde na světě nemůžou sucha, ale výhradně politici.

Zimbabwe je, jak se na africkou diktaturu sluší a patří, jednou z nejzkorumpovanějších zemí světa. Představa, že prostředky zeleného fondu budou využity na „opatření na boj se změnou klimatu“, je nebezpečná fantasmagorie. „Zelené“ peníze, ostatně jako většina zahraniční pomoci, kterou Západ do Afriky posílá, s největší pravděpodobností opět skončí v kapsách těch nejkrutějších a nejúplatnějších lidí na zeměkouli. Parlamenty vyspělých musí vyčlenění prostředků na Green Climate Fund jednoznačně odmítnout.



Přeloženo pro Finmag.