V sobotu projde Prahou Prague Pride - pochod za práva gayů a lesbiček - i křesťansko-lidovecký Pochod pro rodinu. Tak jako každý rok to bude jiskřit, bude se hovořit o rovnosti menšin a adopcích homosexuálními páry. A byť se oba pochody zaštiťují láskou, lásky najednou jako by chybělo…

Je těžké usmířit tak odlišné světonázorové pozice, ve která jedna tvrdí: “každému stejná práva, a kdo nechce umožnit adopci homosexuálním párům, je homofob, rigida a zlý člověk”; a druhá deklamuje “rodina je svatá, a kdo to nechápe, je náš nesvatý nepřítel”. Takové argumenty (a takoví lidé) se přibližují těžko.

Pokud hovoříme o možné adopci dětí homosexuálními páry, je třeba si uvědomit, že základní otázky některých (a strachy jiných) jsou často trochu odlišné od těch, o kterých jsou ochotni veřejně hovořit. O těch skutečných se často bojíme mluvit. O homosexualitě toho totiž stále ještě více nevíme než víme. Věda, u které tak prosebně hledáme rozřešení našich nejasností, nám toho zatím příliš neodhaluje. Musíme si proto přiznat, že máme daleko méně jednoznačných odpovědí než složitých otázek. Pojďme si dodat odvahy opatrně prozkoumat alespoň tyto otázky.

Může být homosexualita ovlivněná prostředím?

Fuj! Házet kamení! Už slyším výkřiky z jedné strany tábora - jak může dnes, ve 21. století někdo tuto otázku vůbec vyslovit? To je přece tabu. O tom se už nediskutuje. Všichni víme, že je geneticky ovlivněná!

Nevím, odkud se teze o jednoznačné “vrozenosti” homosexuality tak rozšířila. Jedná se však o zjednodušující tvrzení - “geneticky ovlivněná” rozhodně neznamená “prostředím neovlivnitelná”, jak termín “vrozená” často chápeme. Zběžný pohled do jakéhokoli přehledu výzkumů vývoje sexuální preference ukáže, že vědci jednoznačnou odpověď ve smyslu “tvrdé vrozenosti” nikdy nedali, že homosexualita je interakcí mezi genetickou predispozicí a vlivy prostředí.

Odpověď na tuto otázku je přitom poměrně zásadní. Protože jádro argumentů odpůrců adopcí, byť často nepřiznané, je právě ono tolik shazované: Kde máme jistotu, že nám nevychovají malého homosexuála? To není hloupá otázka, kterou by se vzdělaný člověk neměl ptát. To je naopak - z různých úhlů pohledu - otázka důležitá.

Kdybychom měli jistotu, že určitý rys je výhradně geneticky podmíněný, neměli bychom v tomto ohledu žádné obavy z vlivu výchovy. Většina psychických vlastností je ale předurčena multifaktoriálně - jak výchovou (a tedy i nápodobou), tak geneticky. Dítě s vysokou vrozenou inteligencí - bude-li vychováváno v nepodnětném a nepříznivém prostředí, bez podpory a motivace - nebude svou inteligenci a své schopnosti zdaleka rozvíjet tak, jako jeho šťastný dvojník s plnou rodinnou podporou. Jeho výsledky ve škole, v životě, ani v inteligenčních testech nebudou srovnatelné. Platí něco podobného o sexuální orientaci?

Existují výrazné (epi)genetické a prenatální (=před narozením) komponenty homosexuality, o kterých nám věda odhaluje více a více. Homosexualita je ale pravděpodobně ovlivněna multifaktoriálně (nikoli vždy jedním faktorem, ale často působením řady z nich, v různých kombinacích), a na úrovni genetické pravděpodobně polygeneticky (tedy nikoli jedním genem nebo jen jednou oblastí chromozomu, ale opět - různými kombinacemi (epi)genetických specifik). To znamená, že různý typ genetické předurčenosti může různě citlivě reagovat s následnými faktory prostředí.

Homosexualita je tedy soubor podobných projevů v sexuální preferenci, které mají nikoli nutně jednu příčinu. Podobná hmotnost nebo podobná výška postavy má také různé příčiny genetické i z prostředí. Je pravděpodobné, že kromě případů, kdy vrozené genetické odlišnosti mají na vývoj homosexuální orientace jednoznačně tvrdý, určující vliv, existuje také skupina jedinců, u které se díky těmto genetickým a prenatálním podmínkám vyvine inklinace k homosexualitě, avšak ve formě spíše volnější, “plovoucí”, ambivalentní či nutně nepředurčené sexuální preference, která se dále vyvíjí - a je ovlivňovaná - právě mnohými faktory postnatálního (=po narození) života, a to nejen v oblasti zrání mozku a vývoje hormonální soustavy, ale možná i v oblasti zkušeností psychologických a sociálně-kulturních.

Jak víme, že takové “senzitivní” dítě od svých homosexuálních rodičů nepřevezme jejich způsoby chování, jejich hodnoty, jejich preference: tak jako běžně dítě okouká od rodičů vše ostatní? Učení nápodobou je jeden z nejsilnějších mechanismů výchovy.

Vůbec tím nechci potvrdit hloupé a demagogické tvrzení, že homosexualita je věcí volby. Ale výzkumy ukazují, že je za ní obvykle zodpovědná kombinace jak genetických faktorů, tak faktorů prostředí - u různých jedinců v různé míře. Víme například, že vývoj homosexuality u žen a mužů je velmi odlišný, je tedy pravděpodobné, že odlišná bude mezi pohlavími i podstata (epi)genetického vlivu.

Studie homosexuality u dvojčat ukazují poměr prenatálních faktorů versus faktorů prostředí obvykle půl na půl. Nakolik lze za takto významné faktory prostředí považovat také psychologické rodinné prostředí, nebo které faktory prostředí a zkušeností přesně mají vliv, věda zatím odlišit nedokáže. (“Vlivem prostředí” v těchto vědeckých studiích se totiž samozřejmě nemyslí pouze vliv výchovy či vlivy psychologické, ale vše, co se udá po narození dítěte. Proto je v žádném případě nesmíme chápat pouze jako vliv výchovy!) Tato možnost zůstává otevřená a nelze ji vyloučit ani potvrdit.

Většina osobnostních a psychologických odlišností se navíc obvykle neobjevuje ve dvou striktně oddělených kategoriích “normalita-odchylka”, ale často existuje přechodové, prostřední, různě obsáhlé indiferentní kontinuum: V případě sexuální orientace je to možná oblast bisexuality nebo obvyklé heterosexuality s občasnou otevřeností k homosexuálním zkušenostem. Jak je to v tomto případě s ovlivnitelností výchovou/prostředím? A jak velkou množinu takoví lidé představují? To jsou otázky, na které nám psychologie, biologie ani sexuologie opět v tuto chvíli nedokáže odpovědět.

A vadí to vlastně? Má dítě právo na normalitu?

Proti otázce, zda potenciální homosexuální rodiče mohou ovlivnit osud takového adoptovaného dítěte, které bude díky kombinaci genetických faktorů senzitivní (ale nikoli jednoznačně predisponováno) k homosexuální variantě sexuální orientace, lze namítnout: “A vadí to?” Další otázka, kterou nechceme otevírat, nebo si přiznávat, že existuje. O to je důležitější se jí nevyhýbat.

Připusťme pro účely této argumentace, že alternativa vlivu psychosociálního prostředí (tedy i výchovy) na vývoj sexuální orientace u části dětí existuje. Proč nám vadí (pokud nám to vadí), že by takové dítě ovlivnili jeho homosexuální rodiče spíše k homosexuální orientaci?

Pokud nám to vadí, pak to znamená, že homosexualitu nevnímáme jako něco, co je na stejné úrovni jako heterosexuální orientace. Homosexualitu v tom případě považujeme za něco méně hodnotného; něco, co není kulturně rovnocenné s heterosexuální orientací (která je tou žádoucí), před čím bychom takový potenciálně “senzitivní” typ dítěte měli chránit (a tedy například nepovolovat adopci takových dětí homosexuálním párům). Naše výroky o “právech” ve směru k sexuálním menšinám pak znamenají, že jim chceme možná zaručit určitá práva, ale nikoli rovná práva.

Pokud naopak trváme na tom, že homosexuálové by měli mít ve všem rovná práva, pak nám nesmí vadit, že toto hypotetické adoptované “senzitivní” dítě s genetickou inklinací (ale nikoli předurčeností) k homosexuální orientaci může být ovlivněno rodiči směrem k výběru jejich sexuální preference, i když odlišný vliv heterosexuální rodiny by na takové dítě mohl působit v opačném směru. Měli bychom deklarovat, že je nám jedno, jakou orientaci takové hypotetické “senzitivní” dítě získá.

Dovedeme-li tuto naši úvahu do důsledků, a to i při vědomí, že vliv prostředí je také pouze pravděpodobnostní, nikoli determinující, musíme se nakonec ptát, zda má takové hypotetické “senzitivní” dítě “právo na normalitu” a zda by mu společnost měla toto právo zaručit - mimo jiné právě pobytem v prostředí, které takovou pravděpodobnost na vývoj k normalitě v sexuální preferenci zvyšuje. A nebo nikoli, třeba proto, že se domníváme, že o štěstí koneckonců rozhodují v životě jiné faktory, než naše sexuální orientace…

To už ale rozhodně není otázka vědecká či psychologická a od vědců, sexuologů či psychologů na ni proto odpověď nečekejme. Je to otázka postojová, kulturně hodnotová a etická. Může se k ní vyjádřit pouze společnost, její občané a jejich hodnoty: Vadí, nebo nevadí? Zodpovědně a s vědomím, na co odpovídají.

Chlapci z děcáku se homosexualitě neučí?

Jiným důležitým argumentem, kterým mohou oponovat příznivci adopcí, je ten, že i pokud by naše výše uvedená teorie platila a psychosociální prostředí by mohlo mít u části dětí na vývoj jejich sexuální preference skutečně vliv, museli bychom se především ptát: Mají v tomto případě větší vliv homosexuální rodiče, nebo prostředí dětského domova, včetně zkušeností a ochotných nabídek ze strany otevřeně homosexuálních nebo jen experimentujících vrstevníků stejného pohlaví?

Lapidárně vyjádřeno: Je pro vývoj sexuální orientace hypotetického “senzitivního” chlapce rozhodující to, že vidí doma tátu a tátu, nebo spíše to, že v typickém pokoji dětského domova s kamarády po večerce společně masturbuje a provádí další sexuální experimenty? Není to právě umělé prostředí dětských domovů, kde mají k sobě fyzicky vždy blíže děti stejného pohlaví (a těžko si představit, jak to udělat naopak, protože to by experimentovali zase ti heterosexuálně orientovaní…), které je těžištěm podobných zkušeností, jež následně ovlivní sexuální vývoj takto senzitivních, nevyhraněných či ambivalentních jedinců?

Jsou dětské domovy symbolem zla?

Jiným argumentem, který můžeme slyšet ve prospěch adopcí (jakýchkoli), je: “Hlavně ty děti umístěte do rodin - klidně jakýchkoli, klidně homosexuálních…nebo jednotlivcům, jen ať netrpí v těch dětských domovech.” Rozumím empatii a starosti o dobrý vývoj dětí s nešťastným osudem. Přesto ale toto volání považuji za přehnané.

Ve své terapeutické praxi jsem už slyšel tolik vyprávění klientů o jejich utrpení v dětství - o jejich týrání, trestání a dalších traumatických dětských zážitcích v kompletních, navenek “milujících” rodinách; že jsem velice ostražitý před zjednodušujícím pohledem: hlavně dítě kamkoli umístěte, ať netrpí v děcáku. Zaručuji vám, že podmínky mnoha dětí v dětských domovech jsou bohužel daleko lepší než podmínky některých dětí v biologických rodinách. Sociálně i psychologicky.

Zlé lidi totiž najdeme všude - mezi vychovateli v dětském domově, mezi pěstouny i mezi biologickými rodiči. Tudy hranice rozlišování nevede. Řešením není adoptovat komukoli a za každou cenu. Řešením je rozpoznat, zda je prostředí podpůrné, neškodlivé a milující. To není zdaleka jednoduché a vyžaduje si pečlivé zkoumání, diagnostiku a kontrolu takové adoptivní rodiny. Ale na druhou stranu není možné ani komplikovat celý proces a jeho podmínky tak, aby se stal pro mnohé rodiny neúnosným. A to je někdy obtížné.

Výchova jednotlivcům? I homosexuálům?

V současné společnosti jsou desítky procent dětí vychovávaných pouze jedním rodičem. Přesto - řekl bych že ve většině případů - se jejich problémy a životní témata nijak zásadně a hluboce neliší od dětí vychovávaných v kompletních rodinách. Je nejen otázkou filozofickou, ale i ryze praktickou, zda byste raději byli vychovávání v kompletní rodině s otcem psychopatem a alkoholikem, který občas vaší maminku, případně i vás, pořádně přetáhne řemenem, nebo jen s jedním, milujícím rodičem. Asi nikdo z nás by se nerozmýšlel ani chvíli.

Milující a podpůrné prostředí jistě dokáže vytvořit i jeden rodič. Plně chápu, jak důležité je pro pozitivní vývoj dítěte funkční a kompletní rodina. Chápu, že dětem z nekompletních rodin může mnoho chybět. Ale asi jim chybí mnohem méně než dětem z dětských domovů nebo týraným dětem z kompletních rodin… A chápu také, že život nejsou Rychlé šípy, a že bychom neměli trucovitě čekat na řešení jeho problémů pod podmínkou, že se z něj nejprve Rychlé šípy musí stát.

Související otázka je tedy nasnadě: Proč se nebavit daleko více a intenzivněji o možnostech adopce/pěstounství jednotlivými dospělými? Proč je nutné pro adopci preferovat komplexní rodinu? Pokud by byl zájem rodin o adopce/pěstounství tak obrovský, že by se na jednotlivce nedostalo, pak bych takové preferenci rozuměl. Ale nemám pocit, že by situace vypadala právě takto.

Pěstounství i adopce je nyní podle zákona možné i pro jednotlivce. V praxi však - kromě případů, kdy si dítě osvojí např. babička sirotků - se dává typicky přednost sezdaným párům nebo rodinám a na jednotlivce je prostor - pokud vůbec - pak až v druhé řadě.

Otázka větší preference individuálních adopcí je opět složitá a nemá jednoduchou odpověď. Na jednu stranu hrozí u individuálních rodičů větší nebezpečí - že se dostanou do sociální nouze, že v případě nemoci se nebude mít o dítě kdo starat; je zde i o něco větší pravděpodobnost, že se u nesezdaných dospělých vyskytnou nejrůznější patologie, od duševních poruch, závislostí, problémy s výchovou, po dysfunkční vztahy s dítětem, než je tomu u sezdaných párů (posuzováno samozřejmě čistě statistickou pravděpodobností).

Na druhou stranu snad ale dokážeme vytvořit dostatečně fungující kontrolní a diagnostický mechanismus, včetně zásadní role sociálních pracovníků, kteří by tyto jednotlivce prověřovali stejně, jako jistě prověřují i adoptivní či pěstounské rodiny.

Žádný takový mechanismus ale nebude fungovat stoprocentně. Vždy se vyskytnou pochybení, smutné, a někdy i tragické případy. U jednotlivců by se pravděpodobně vyskytly častěji než u rodin. A pak se bude hledat viník. Kde je míra rizika, do níž jsme ochotni vstoupit?

A samozřejmě - a pro účely tohoto článku především - máme zde i problém homosexuality, jejíž výskyt u jednotlivců bude vždy statisticky pravděpodobnější než u sezdaných párů v rodinách. Pokud zintenzivníme adopci či pěstounství jednotlivcům, automaticky jej povolujeme také pro homosexuální jedince (tedy i páry), a tudíž tím odpovídáme (byť možná bez uvědomění) na všechny výše nastíněné otázky.

Abychom změnili, chceme vědět. Abychom poznali, musíme změnit.

To, co vědci - sexuologové, psychologové nebo sociologové - dokáží, je zhodnotit, jak případná změna ve společnosti funguje. Mohou nám říci, jestli se objevuje více případů…než tomu bývalo dříve či tradičně. Teprve zpětně mohou změřit, zda je riziko plynoucí z adopce jednotlivci větší, než u adopce rodinami, a o kolik větší. Podobně by mohli určit, zda existuje (statisticky významný) rozdíl v homosexuální orientaci mezi dospělými, kteří byli jako děti adoptovaní homosexuálními páry, oproti těm, který byly adoptovaní heterosexuálními páry.

A měli bychom odpověď. Abychom však takovou odpověď obdrželi (a na jejím základě se mohli například rozhodnout, zda danou změnu chceme), museli bychom tuto změnu nejprve uskutečnit. Kruh vskutku začarovaný.

Abychom věděli, zda je změna dobrá, únosná či možná, musíme buď nejprve takovou změnu alespoň v malé míře, opatrně realizovat a až zpětně zjistit, zda a jak funguje, nebo nic neměnit a zachovat status quo pod heslem předběžné opatrnosti, ovšem nevymlouvat se na nepodložené a pseudovědecké argumenty, které padají z obou stran vášnivé diskuze.

Je to rozhodnutí velice obtížné právě kvůli množství faktorů, které v něm hrají roli, kvůli počtu argumentů a jejich omezené podloženosti a především pro rozdílnost různých světonázorových přesvědčení a kulturně-náboženských tradic.

Jaká bude naše celospolečenská odpověď, netuším. Osobně si myslím, že je lepší volit spíše umírněnou střední cestu a metodu malých kroků a zkoušek, jejichž přínos a nebezpečí lze postupně ověřovat, než konzervovat stávající stav a neslyšet, že doba je jiná, nebo vzít do ruky prapor (sexuální) revoluce a liberalismu bez hranic. Ale jistější názor se necítím povolán dát - a není ani na nás (psycholozích), abychom jej dávali. Zodpovědnost za odpověď je na celé společnosti - jde o otázku celospolečenskou, kulturní, hodnotovou.

Ten, o koho se zde jedná především, nejsme my, rodiče, ale jsou to především naše děti. Naše odpovídání proto musí být o to více promyšlené, etické, přiměřené i opatrné. Mějme se proto na pozoru především před těmi, kteří nás zásobují příliš rychlými a jednoduchými odpověďmi.