Když občas sleduji počínání našich obecních zastupitelstev a jejich bezradného přístupu k památníkům, nemohu se ubránit nerudovsky laděné otázce „Kam s ním“. Není tomu ani několik měsíců, jako spíše týdnů, co Prahou rezonovala otázka vztyčení Mariánského sloupu. Obnovit dřívější dominantu Staroměstského náměstí, či neobnovit? Toť otázka skutečně hodná speciálních policejních manévrů, mnohahodinových nočních zasedání zastupitelstva a tlačení výkladu předpisů na samotnou hranu zneužití pravomoci veřejného činitele.

Nyní se nám tu vyrojilo téma pomníku maršála Koněva, velitele vojsk Rudé armády, která osvobodila většinu Československa od nacistické totality, hrdiny ČSSR, osvoboditele koncentračního tábora Osvětim, zachránitele Krakova. Válečného hrdiny, který se ale také podílel na perzekucích vůči kozáckému povstání, potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi a svůj podíl měl i na okupaci Československa v roce 1968. Kam s ním tedy, nabízí se logická otázka v rovině konkrétní i abstraktní. Komunisti v době normalizace při příležitosti 35 let od osvobození Československa vybudovali sochu maršála Koněva v nadživotní velikosti, možná ani ne tak dílem náhody jej umístili na náměstí Interbrigadistů. Nynější doba, která je trochu charakteristická pocitem, že víme všechno lépe, než generace před námi, žádá pomník zakrýt a nejlépe pak odstranit. Dlužno dodat, že podobný osud potkal většinu jeho soudruhů nejenom z Moskvy – V. I. Lenina na pražském „kulaťáku“, J. V. Stalina na Letné, ale i těch našich. Je však možné přistupovat k historii v duchu hesla padni komu padni?

Jsem dalek toho, abych se tu pokoušel rozsoudit poměrně složitý spor, do kterého by spíše měli promluvit historici, váleční veteráni, ale také oběti komunistické totality. Přijde mi však pro naši zemi symptomatické, že si s pomníky a sochami příliš poradit neumíme. Jako malý kluk jsem byl přítomný odstraňování pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Hradci Králové. Dodnes mám v hlavě výjev fanatických svazáků, kteří nejprve ovázali sochu za krk lanem a pak ji za velikého jásotu povalili na zem. Pamětníci pak jejich počínání srovnávali s fanatismem, typickým pro nacistické bojůvky na konci třicátých let. Nepočínáme si občas při pravidelně se opakujícím boření "starých pořádků" obdobně?

Mohl bych tu vzpomenout nespočet dalších „problematických“ pomníků a soch, které byly jednou příliš rakouské, jindy zase příliš české, jednou oslavovaly osvoboditele, jindy zase okupanty. Měli bychom si poctivě přiznat, nejenom že se v naší historii neorientujeme, ale že ji ani nechceme přijmout. Spor o pomníky a sochy je jen projevem našeho nedostatečného národního povědomí a troufám si říci, že i našeho sebevědomí. Osobně si nedovedu představit, že by se ve Francii vedl spor o sochu Napoleona, či ve Spojených státech o pomník Thomasi Jeffersonovi. My tu přitom nemáme jasno ani o existenci tak nezpochybnitelných míst, jako je důstojný památník letcům RAF. Když už se nám ho britští občané rozhodli zafinancovat (nakolik jsem přesvědčen, že finance nebyly tou hlavní překážkou), kolik času jsme pak strávili úvahami, zda ho neupravit, zda se na Klárov hodí a zda bychom neměli vybudovat jiný. Jen už nikdo neřekl, že jiný mohlo také být myšleno jako žádný.

V historii je jen jedna pravda, která se udála, a tu nezměníme, i kdybychom předělali všechny pomníky, které na našem území stojí. Nedovedu soudit činy maršála Koněva, ani jeho osobnost. Jako syn vojáka vím, že jejich rozhodování bylo málokdy takové, jak by jednali oni sami. Černobílé vidění světa mi není vlastní, podobně jako absolutní dělení na hodné a zlé. Takový pohled považuji za nevyzrálý. Dělící čára je uvnitř srdce každého z nás. Církev tuhle myšlenku učí už více než dva tisíce let.