Po rozpuštění sněmovny jsme svědky začínající volební kampaně. Jsem přesvědčen, že prosazování politiky není prodejem čisticího prostředku, ale měla by splňovat i určitá morální kritéria.

Politika byla v řecké polis službou v obci, která by neměla být založena na lži a snaze o vlastní prospěch. Když jsem si jako dlouholetý pracovník plzeňské škodovky sám pral košile, i přes tu nejpřesvědčivější reklamu o vyprání nejnemožnějších skvrn jsem oblečení umazané od továrního šmíru a oleje stejně nikdy nevypral bez použití mýdla a kartáčku. Reklama na čisticí prostředek tedy nebyla služba, ale předhánění se firem, kdo se uchýlí k větší lži. Stejně tak to platí i v politice. Jestliže je jako součást politiky povoleno lhát, jestliže volební plakáty a billboardy nespadají pod žádné etické normy, o čemž jsme se přesvědčili před rokem, tak nemůžeme hovořit o službě občanům, ale o snaze o vlastní prospěch.

Nemůžeme říci, že církev vznikla jako úplně apolitické hnutí. Když při mši recitujeme Kyrie eleison (Pane, smiluj se), tak vlastně říkáme, že žádná světská moc není božská a nikdo nemá právo mě plně ovládat. Kristus se rovněž postavil totalitní moci zbožštěné vlády prostřednictvím otázky: čí je to peníz? (Mt 21, 22). Zde se také rodí ta základní myšlenka, že člověk nemůže být ovládán člověkem a že nemá právo zbožšťovat svoji pozici a moc. Po rozpadu západořímské říše se církev stala spolutvůrkyní státních útvarů u etnik, které civilizačně a kulturně Římské říši nestačily a plnila riskantní úlohu vzdělaných elit. Logicky se však jejich postavení a autorita setkala s politickou mocí. Situace nakonec vyústila v 19. století, kdy církev vydává zákazy, aby se kněží nepodíleli na mocenském výkonu politiky. To ale nevyloučilo působení církve ve veřejném sektoru, jako je vzdělání, sociální služba a kultura, které také můžeme v určitém slova smyslu chápat jako politiku. Naopak, papež Lev XIII. encyklikou Rerum Novarum podpořil vznik odborů a podpořil sociální hnutí a další, pro společnost bohulibé aktivity.

Církev vstupuje jako korektiv do společenského a politického života. Nikoliv stranického, ale společenského života, kde stojí na straně autonomie a svobody člověka. Tuto úlohu by si církev měla hájit a udržet. Máme tu příklad jiných organizací, které by měly být apolitické a které tak nečiní. Nemohou se pak divit, že jim z porevolučních 5 miliónů klesl počet členů na necelý půl milion. Církvi slouží ke cti, že se pravidla nevměšování drží (až na drobné, Vatikánem povolené pozitivní výjimky, jako např. prof. Piťha na ministerstvu školství na začátku 90. let). Nikdo nás nemůže vinit, že bychom chtěli rozhodovat o obsazování úřadů, ministerských postů, nebo že bychom prorůstali s některou z politických stran.

Politika nikdy nebyla a není prosazováním vlády většiny. Jak by asi dopadla samotná komunistická strana, pokud by někdo vyvolal referendum o jejím zákazu? Zůstalo by třeba poslancům něco z jejich majetku, pokud bychom hlasovali o jejich jmění? Kolik z nás by si pak přálo vyvolání referenda o svém novém autě?