Ve škole nás kdysi učili, že demokracie znamená vládu lidu a že se začala uplatňovat v řeckých městských státech někdy kolem pátého století před Kristem. Časem jsme se dozvěděli, že existují jakési přívlastky demokracie, tedy třeba zastupitelská demokracie, ale také jsme mohli za minulého režimu číst noviny s názvem Lidová demokracie, kterýžto dodatek mi vždycky připadal trochu nadbytečný a směšný. Možná však měl jen upozornit, že to je ta „naše“ demokracie, ta jediná správná a pravá.

Že to s demokracií a její definicí a výkonem není právě jednoduché, o tom se přesvědčujeme sami každou chvíli, kdy žijeme ve společnosti, kterou pokládáme za svobodnou. Máme za to, že když ve volbách, či při různých hlasováních většina přehlasuje menšinu, byť o jeden jediný hlas, jde o uplatnění demokracie. Už nám ale přece jen trochu začíná vrtat hlavou, jaká že většina a jaká že menšina, když se voleb účastní třeba jen čtvrtina oprávněných voličů. Když pak ten či onen kandidát „vyhraje“, dostane sice nadpoloviční většinu od zúčastněných, ale při přepočtu třeba jen osminu všech možných hlasů. Nezájem, lhostejnost a pohodlí mohou pak způsobit, že bude stačit, když k volbám přijde rozsáhlé příbuzenstvo kandidáta a je vyhráno. Vypadá to legračně, kdyby to ve skutečnosti nebylo smutné.

Dalším fenoménem naší současné demokracie je neschopnost přijmout výsledky hlasování, respektive smířit se s prohrou. Jako by to byla jakási jednosměrka: když vyhrajeme my, byť o jediný hlas, je vše v pořádku. Když vyhrají protivníci, byť jen o jeden hlas, s prohrou se nesmíříme a zkoušíme výsledek zvrátit různě: opakovaným hlasováním, přeformulováním otázky o níž se hlasuje, nebo v krajním případě sáhneme k občanské neposlušnosti, demonstracím a veřejným protestům, prostě proto, že není po našem.

Možná bychom se tedy měli vrátit do školních lavic a osvěžit si znalosti toho, že k demokracii patří touha po rovnosti, po respektu protivníků a soupeřů, schopnost přijmout porážku. Ve starém Řecku v počínající demokracii měli ještě jedno zajímavé zařízení, tzv. ostrakismus. Ten název je z názvu hliněných střepů, na který občané jednou za rok měli napsat jméno toho, koho považovali za nepřítele státu, toho, kdo by mohl ohrozit demokracií tyranií. Takový člověk, který „posbíral“ největší počet hlasů, byl na deset let poslán do vyhnanství. Ne, nebyl popraven, ani mu nebyl zabaven majetek. Prostě byl jen umlčen. Takto odklizený politik už neměl šanci. Občas se ovšem stávalo, že lidé byli někým přesvědčení, aby napsali jméno velmi frekventované, známé. Nešlo pak o vyloučení nepřítele státu, ale o odstranění konkurentů, dokonce těch nejlepších a nejschopnějších lidí. Jako by byla božstvem rovnost a nikdo přece ostatní nemůže převyšovat svou morálkou, ctí či statečností. Pryč s ním.

Demokracie a její ideály jsou ovšem něčím vznešeným. Nic lepšího jako státní zřízení zatím nebylo vymyšleno, přes všechny problémy a nesnáze. Rád bych zde připomenul slova slavného anglického spisovatele G.K. Chestertona, který napsal: „Demokracie neznamená, že lord z Norfolku bude jako vy, ale že vy budete jako lord z Norfolku.“ Pravá demokracie má totiž táhnout lidi vzhůru, zušlechťovat, dávat jim šance. Ne je srážet na úroveň těch největších lumpů, politických vykuků a sebestředných karatelů.

Aby vydala demokracie své plody, chce to čas, ošetřování vzácné rostlinky pravdy, možnost domoci se spravedlnosti. Prozatím vidíme spíš zneužití demokracie při tunelování hospodářství, politickém oportunismu a budování nikoli právního státu, ale právního řádu, na jehož složitost mnohdy úmyslnou už nestačí ani sami právníci. Ono totiž to slavné „pravdy každému přejme“ neznamená, že každý máme svou pravdu a že je vše relativní, ale znamená to umět naslouchat hlasu druhých, byť byli v jiném politickém či věroučném táboře, než my.