Praha 1968 – Krym 2014

Dnes po druhé hodině ranní se na pražských Vinohradech hlasitě slavilo - v ruštině. Skupina opilých mladíků v autě křížem krážem projížděla spící čtvrť a z plných plic vykřikovala vojenské povely v ruštině. Ruský vojenský slang není do češtiny adekvátně přeložitelný, ale spolehlivě zahání spánek. Vzpomínkový ruský happening v noční Praze je ukázkou, jak se z Rusů stávají zase ti staří Rusáci.

Půlstoletí po invazi vojsk Varšavské smlouvy do samostatného Československa se nelze ubránit pocitu déjà vu – a to nikoliv jen kvůli hlučným podnapilým turistům. Nezaměnitelný rukopis beztrestného sprostého útoku, který zažilo Československo v roce 1968, měla okupace Podněstří po rozpadu SSSR, vpád ruských vojsk do Gruzie v srpnu 2008 nebo zábor Krymu na jaře 2014.

Ruský strach ze svobody

Cílem intervence vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 bylo zastavit československou demokratickou reformu, která by se v případě úspěchu mohla stát inspirací pro jiné sovětské satelity nebo i samotný Sovětský svaz. Vojenská agrese měla potlačit projev svobody, aby svoboda nepřišla do SSSR.

V únoru 2014 v Ukrajině došlo k opakování stejného politického scénáře s cílem potlačit probouzející se občanství Ukrajinců a rodící se demokracii, aby demokracie pak neohrozila autoritářskou moc ruského prezidenta. Na ukrajinském Krymu se objevili ozbrojenci bez státních insignií s moderními zbraněmi a vybavením ruského původu. Podobnost těchto dvou událostí spočívá nejen v přítomnosti ruských vojenských jednotek na území bývalého sovětského impéria, ale především v úmyslu zvrátit hrubou vojenskou silou demokratický proces v sousední zemi, postrašit vlastní občany a odvrátit riziko demokratické „nákazy“ na vlastním území. Svoboda je pro impérium největší hrozbou.

Rusko se neomlouvá

Rusko sice již nemá ve svém názvu označení „sovětské“, ale nadále používá sovětské metody potlačování svobodného a demokratického vývoje z dílny tajných služeb, s jejichž pomocí Sověti ovládli východní a střední Evropu po druhé světové válce. Rusko vnímá svět skrze tmavé brýle svých špiónů - následníků KGB. Projevy svobody a demokratizace musí potlačit násilím nebo zpravodajskou diverzí. Svobodným lidem nelze diktátorsky vládnout, to v Kremlu vždy dobře věděli.

Tank jako nejtěžší argument

Kremelské vedení v čele se zkušeným odchovancem KGB Vladimírem Putiným má neodolatelné nutkání vykládat politické dění v celém světě paranoidně, jako by cílem světového vývoje k větší svobodě a demokracii bylo poškodit a ponížit Rusko. Když v Rusku svobodu nemají, tak to není dobrá věc a ani v jiných zemích, o sousedech nemluvě, na ni nemají nárok. Ruská zahraniční politika se stále odehrává v paradigmatu studené války a ruské noviny doposud tvrdí, že Pražské jaro bylo důsledkem spiknutí řízeného z USA. V roce 1968 Brežněv a politbyro nebyli schopni přijmout eventualitu, že český a slovenský národ mohou být tak sebevědomé, že si zvolí vlastní cestu vývoje - jinou, než živoření pod křídly svého sovětského bratra.

Následnický stát SSSR – Rusko – vnímá svět podobně velmocensky a své agresivní kroky v Gruzii či na Ukrajině vysvětluje potřebou sebeobrany před tajnými silami, které řídí svět k větší demokracii – tedy v neprospěch Rusů. Putin nevěří, že by nějací Gruzínci nebo Ukrajinci chtěli jiné místo než po boku svého staršího bratra, který je kdysi kolonizoval. Tragédie dnešního Ruska spočívá v tom, že politické vedení tohoto nadaného národa nevěří ve svobodnou vůli člověka či celých národů a lpí na představě vlastní mravní nadřazenosti.

Vše, co člověk nebo společnost vykonali ve jménu svobody, musí být podle Kremlu důsledkem nějaké lidskoprávní duševní choroby, imperialistické diverze nebo protiruského spiknutí. V zahraničí podle Rusů řádí neblahé síly „nového světového pořádku“, probíhá neustálá sabotáž s cílem zničit Rusko, čemuž je nutno zabránit. Rusko si odvyklo tvořit, nejlépe ze všeho umí strašit a ničit. U svých nejbližších sousedů Rusko „dělá pořádek“ tanky a děly, dění v zámoří ovlivňuje kybernetickými útoky.

Západ je protiruským spiknutím

Pokud se zeptáte Rusů samotných, kdo stojí za tímto rozsáhlým celosvětovým protiruským spiknutím, mají problém odpovědět – dříve to byly Spojené státy americké, po vítězství sympaťáka Trumpa se vedení protiruského spiknutí přesouvá někam do Evropy či k jednotlivcům typu Sorose - tajemným iluminátům, kteří ovládají svět a šíří bludy o lidských právech; kremelská propaganda vytváří mýtus o tom, jak ukrajinští demonstranti na Majdanu provedli nacistický převrat. Podstata paranoidního myšlení ve stylu tajných služeb zůstala stejná – Západ je silný a úspěšný nikoliv proto, že má tržní demokracii, svobodu slova, vládu práva a nezavírá schopné lidi, nýbrž proto, že je nějakým ďábelským způsobem „zkažený“, na rozdíl od chudého, po zuby ozbrojeného, ale mravně nadřazeného Ruska. Nikdo nebrání Rusku být stejně demokratickým, bohatým a úspěšným státem jako jeho evropští sousedé, má k tomu všechny předpoklady, až na jeden – nesnese svobodu. Odmítání svobody jako principu je podvědomou příčinou nepřátelství Ruska vůči Západu, ačkoliv ze silné Evropy by Rusko mohlo především profitovat.

Být svobodným a převzít odpovědnost za svůj život je obtížnější, než zůstat otrokem mocných v zajetí předsudků a nenávisti k lidem nějak odlišným. Vzdání se vlastní svobody a přimknutí k autoritářskému Vládci je smyslem legendy o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. "Věz, že až nyní jsou lidé úplně svobodní, když sami položili svoji svobodu k našim nohám," prozrazuje velký inkvizitor.


Zkouška Krymem

Nyní je nejdůležitější otázkou, zda Západ zůstane Západem, baštou liberálního světového řádu, bránící mezinárodní úmluvy a práva slabších před agresí souseda, zda i nadále bude fungovat transatlantické spojenectví a Evropa zůstane jednotná, či dojde ke korozi společných evropských hodnot, rozpadu NATO a EU - i díky značnému přispění Putina. Cílem Ruska je obrátit ultrakonservativní fašizující radikální evropské síly proti Evropě samé, rozbit bezpečnostní vazby mezi USA a Evropou i pomocí dezinformační kampaně rozložit západní hodnoty svobody a lidských práv. Ruská snaha nabídnout milionům pozemšťanů lákavý úhel pohledu a vzorce chování uražených arogantních rváčů se spojila s nárůstem pravicového populismu ve světě a posunula svět k autoritářsko oligarchickému vládnutí, Orwellově vizi Velkého Bratra a riziku vojenských konfliktů.


Pokušení vzdát se svobody

O naší budoucnosti může rozhodnou náš vztah ke dvěma vojenským okupacím – 1968 a 2014. Je lidská důstojnost a svoboda pro nás stejně důležitá jako před 50 lety? Napovědět by nám měla naše historická paměť padesát let poté, co Prahu drtily pásy sovětských tanků.