Jaké funkce plní veřejnoprávní důchodové pojištění? A začněme trochou historie.

Ze skvělé studie soudkyně Nejvyššího správního soudu Milady Tomkové (Sociální zabezpečení, in Komunistické právo v Československu, str. 670 až 723), jež nebyla, z nepochopitelných důvodů, zohledňována v základním důchodovém nálezu Ústavního soudu z roku z března 2010, který spustil důchodové reformy, vyplývá, že první penze vyplácené státním zaměstnancům, jakož i některým dalším zaměstnaneckým skupinám byly na našem území předjímány již zákonem z roku 1896. Veřejnoprávní pojištění bylo rozvíjeno i za první republiky a po druhé světové válce odcházel státní zaměstnanec do penze, která činila osmdesát procent jeho posledního platu. Pojištění ryze soukromých zaměstnanců bylo u nás zavedeno v roce 1907 a v roce 1939 činil průměrný důchod 60,2 průměrné mzdy. Důchodové pojištění dělníků bylo zavedeno až v roce 1924. Z pojištění byly vypláceny důchody invalidní, starobní, vdovský a vychovávací příplatky na nezletilé děti.

Adenauerův úspěch Je zřejmé, že původně bylo cílem důchodového pojištění odstranit chudobu a nouzi zaměstnanců ve stáří a u skupiny zaměstnanců státu bylo cílem zajistit životní standard, který by neznamenal naprostý propad ve srovnání s obdobím aktivního života. Idea zajištění určitého, tj. nikoliv jen minimálního životního standardu skrze – od výše příspěvků a doby pojištění se odvíjející – veřejnoprávně koncipovaný pojistný důchodový systém se ovšem dále šířila v poválečných svobodných státech, které byly budovány jako státy sociální. V SRN je přičítána konzervativnímu kancléři Konradu Adenauerovi jako jeho vynikající úspěch. Pojištění se skládalo z příspěvků zaměstnanců, zaměstnavatele a příspěvků poskytovaných státem. Bylo považováno za mezigenerační smlouvu.

Samozřejmě že takto koncipované důchodové pojištění má velký makroekonomický dopad, neboť ročně jsou vypláceny miliardy korun na důchodech (u nás předloni 337,8 miliardy korun, v SRN 250 miliard eur, přičemž v této částce nejsou důchody vyplácené osobám samostatně výdělečně činným, které nemají povinnost důchodového pojištění, resp. zajišťují si je komorově – například lékaři, advokáti, architekti a se živnostníky je jich téměř 11 milionů; není divu, že ministryně práce usiluje o změnu, avšak konsenzus se hledá těžce; chce placení veřejnoprávního pojištění tak, aby byl zajištěn v budoucnu příjem v minimální výši 700 eur). Také pro jednotlivce představuje důchod velmi významnou hospodářskou veličinu, neboť pro většinu lidí je nárok na důchod jejich, vlastně největší, majetkovou hodnotou, resp. majetkovým právem.

Je také přirozené, že se parametry důchodového systému v průběhu času mění s ohledem na měnící se podmínky ve společnosti (jako pokles porodnosti, prodlužující se lidský život, prostě stárnutí populace). V poměrech důchodového systému to znamená, že rostoucí výdaje musí být kryty zmenšujícím se počtem pracujících. Ak tomu je třeba přičíst i měnící se poměry ve světě práce jako postupující globalizaci útočící na konkurenceschopnost domácích producentů. Přesto například u našich německých sousedů, a to přes provedené reformy, není pochyb o tom, že dál trvá společenský konsenzus s tím, že z veřejnoprávního pojištění musí být zajišťovány zaměstnanecké invalidní, starobní a pozůstalostní důchody, přičemž neexistuje žádná sociálně-politicky ani finančně odůvodnitelná alternativa, která by zaručovala poživatelům důchodů vést lidsky důstojný život.

Co je ve středu Evropy v 21. století považováno za důstojný lidský život z hlediska materiálního zajištění, formuloval Spolkový ústavní soud v rozhodnutí Harz IV. V odst. 135 se praví, že k zachování lidsky důstojného bytí, je třeba mít příjem zajišťující „jak fyzickou existenci člověka, tedy potravu, ošacení, vybavení domácnosti, ubytování, vytápění, hygienu a zdraví, jakož i udržování mezilidských vztahů a základní míru účasti na společenském, kulturním a politickém životě, neboť člověk jako osoba nutně existuje v sociálních vztazích“. V tomto světle je třeba interpretovat i čl. 30 naší Listiny, podle nějž mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci (nemoci a invaliditě) a při ztrátě živitele. Svrchu uvedené je jeho minimální obsah, který by měl v konečné instanci garantovat stát.

Vyšlo v LN, 25. 9. 2012