Česká média často kradou články a fotografie, neplatí slíbené honoráře externím spolupracovníkům a přehání svůj náklad... Týdeník Reflex měl vydat článek v r. 2004, v němž Patrik Kaizr měl svědčit o tom, co se dělo za scénou v redakci týdeníku Mladá fronta Plus. Měl se jmenovat Vzpomínky na Frontu. Tehdy její mediální redaktor napsal:

„Pod tímto titulkem zde měl vyjít článek bývalého šéfredaktora týdeníku MF PLUS Patrika Kaizra o důvodech jeho odchodu z vydavatelství Mladá fronta. Krátce před uzávěrkou ale Kaizr text stáhl, protože prý v souvislosti s ním kdosi telefonicky vyhrožoval jeho manželce. Těžko říci, zda to je skutečný důvod, každopádně Reflex výbušný materiál, jenž by zcela jistě vedl k zajímavému sporu mezi dvěma známými časopiseckými vydavatelstvími, neuveřejní.“

Kaizr se stal šéfredaktorem časopisu MF Plus poté, co odešel z České televize. V jedné reportáži totiž udělal celou řadu chyb, a tak byl po šesti letech z ČT donucen odejít.

Co chtěl Kaizr prozradit? Jako jeho předchůdce u šéfování MF Plus, umím si představit, co chtěl napsat. Nic, co by nemohl psát i o dalších vydavatelstvích lifestylových časopisů.

Během řady let, kdy jsem pracoval v českých médiích, jsem byl svědkem každodenní praxe překládání článků ze zahraničního tisku, bez uvedení zdroje a bez vědomí či souhlasu autorů. Časopisy tyto články tedy získávaly v podstatě zadarmo, stálo je to jen plat překladatele a editora.

To se neděje v seriózních médiích, ale je to běžná praxe v magazínech, které publikují obecnosti pro ženy, muže a pro teenagery.

Nemluvě o celém vzhledu časopisů, jako například žlutý rámec, jímž je po celém světě proslavený časopis National Geographic, který měl totožný český časopis celá desetiletí - až na to, že National Geographic s ním nemá nic společného a nikdy za to nedostal žádné peníze.

Jeden z mých prvných českých zaměstnavatelů mi prostě řekl, abych "okopíroval celý design časopisu Time. "Časopisu Time?!" vykřikl jsem, překvapen, jak to může tak úspěšné nakladatelství udělat beztrestně. Nemluvě o tom, že Time, jeden z nejznámějších časopisů na této planetě, lze lehce koupit v centrální Praze na stáncích. Něco takového, chtít okopírovat Time vyžaduje buď odvahu anebo hloupost.

Většina akceptuje tyto malé hříchy českých lifestylových médií, protože často vládne všeobecné přesvědčení, že "oni" - tj. zahraniční autoři a tituly - jsou bohatší. Podvědomě se to ospravedlňuje jako činy nějakého Jánošíka: není to zase nic tak závažného, protože to poškozuje bohaté a pomáhá to nám, "kteří jsme tak chudí a malí".

Jiný hřích, jehož se často dopouštějí česká lifestylová média, má mnoho společného s etikou vyplácení honorářů.

Tyto časopisy kupují mnoho článků od externistů. Ti nemají s nakladatelstvím smlouvu a prostě šéfredaktorovi nabídnou nějaký článek anebo si šéfredaktor od nich nějaký text objedná, telefonem nebo emailem, bez formalit a dokumentů. Předpokládá se, že časopis autorovi za článek zaplatí převodem příslušné částky na jeho bankovní konto.

Avšak často tyto časopisy dohodnutý honorář prostě nevyplatí.

Co si může externista počít? Prostě už dál pro ten časopis nepsat. Jenže místní trh je velmi malý a jedno nakladatelství vlastní mnoho titulů, takže to reportér zkouší raději ještě několikrát. Doufá, že se stala chyba a že nakonec dostane zaplaceno.

Z Mladé fronty jsem byl vyhozen pravě protože jsem velmi hlasitě požadoval, aby byly externistům zaplaceny honoráře. Tyto honoráře nebyly zaplaceny dodnes. Situace, která se opakovala v deníku Metro. Například Petr Žantovský dodneska čeká na honoráře za 3 měsíce práce. Totéž Pavel Koller, Lawrence Bushell nebo psycholog Otakar Patočka.

Kaizrovo rozhodnutí nepublikovat své svědectví o tom, co se dělo v časopise MF Plus vysvětluje, proč tyto hříchy nejsou všeobecněji známé. Češi neradi dělají hrdinské činy, nechtějí riskovat svou "pohodu". Kaizr se bál důsledků toho, co by se stalo, kdyby otevřeně svědčil o tom, co se dělo v MF Plus. Riskovat ostrakizaci od kolegů a publikační zákaz od zaměstnavatelů je pro většinu lidí, pracujících v českých médiích, příliš velkým nebezpečím.

Po každé, když udělám nějaké exposé, odhalím hříchy ze zákulisí českých médií, tak všichni mě neúnavně varují, že se tak nahlas v české prostředí nemluví a že už mě nikdo nezaměstná. Jenže se to nikdy nestalo. Poté, co jsem napsal článek o vydavatelství Stratosféra, šel jsem šéfovat několik časopisů. Poté, co jsem denoncoval Mladou frontu a.s. a šel několikrát i k soudu (vždycký uspěšně), šéfoval jsem deník Metro. V roce 2001 jsem publikoval článek o tom, jak Lidové noviny nechaly amerického velvyslance (neuvedené jako autor) napsat jejich editorial na titulní straně dne 12. září, po útocích v USA. I tak jsem dál publikoval desítky článků v LN. Ještě letos jsem v LN byl několikrát, např. když mě samo vedení pozvalo, abych pomahál při rozhovoru s panem Masopustem, který měl skypovat s Peléem.

Když Dalibor Balšínek vstoupil na pozici šéfredaktora LN, dával na titulní stranu editorial, který se mezi řádky zaměřil na Hospodářské noviny. Jejich šéfredaktor, Petr Šimůnek, reagoval interním emailem, kde si dělal srandu z Balšínka. Dalibor zařídil, abych já dostal ten email a uveřejnil ho tady na mém blogu na Aktuálně. Tak ten strach funguje jenom na lidi, kteří už přirozeně nejsou velmi odvážní. Oportunisté a netalentovaní lidé myslí více na své zaměstnání, než na své etické povinnosti.

V Českém prostředí chybí větší počet nadšenců, kteří jdou dělat do médiíí z povolání, protože vědí, že média jsou pro policii a soudy něco jako jsou paramedici pro zdravotní sestry a lékaře.

Už několik týdnů slýchám od různých kolegů z médií, že Daniela Drtinová, Marek Wollner, Jindřích Šidlo a další lidé, kteří opustí Českou televizi, to dělají kvůli určitému člověku, vysoce postavenému, jenž je údajně Kalouskovou „loutkou“. Pokud to tak je, očekavám, že jako skuteční novináři to nenechají v utajení jen proto, že se bojí o budoucí záměstnání. Jinak nebudou jiní, než ti, kteří mlčeli za komančů a dál dělali v Rudém právu.

Stejně jako policista nesmí například mučit nebo zabít nějakého kriminalníka jen proto, že mu to jeho velitel nařídil, novinář také nemá vůči svému zaměstnavateli povinnost lhát nebo pomahát k podvodům ani k manipulaci veřejného mínění.

www.mediar.cz:
„Uvedení zdroje se ztratilo v překladu,“ tak se Reflex „omluvil“ za plagiátorství

Internetový časopis 25fps.cz zaměřený na film má zajímavou zkušenost s renomovaným tištěným týdeníkem Reflex. Ten už v listopadu vydal speciál k 30. výročí násilné smrti Johna Lennona – připomíná se právě dnes – a text o filmech spolupracovník Reflexu téměř celý opsal z 25fps. Bez přiznání zdroje.

Článek psal hudební publicista Vojtěch Lindaur. Materiál byl z většiny doslovnou kopií květnové recenze Jany Bébarové z 25fps. Upozornil na to zakladatel a někdejší šéfredaktor online titulu Lukáš Gregor.

„Žádal jsem od vedení časopisu a kulturní rubriky vysvětlení a veřejně publikovanou omluvu. Brzy přišla osobní omluva autora článku, byť ospravedlnění, že ‘uvedení zdroje se ztratilo v překladu’ dost dobře nedokáži pochopit,“ diví se Gregor zvláštnímu Lindaurovu vysvětlení. „Byla slíbena i ona veřejná omluva v následujícím vydání. Ale ani v následujících třech číslech (a ani na webových stránkách) se žádná neobjevila,“ dodává bývalý šéf 25fps.

-----------------------------------------
Britské listy mají k dispozici tvrdá data o prodaných výtiscích LN a jejich remitendě za posledních deset let... Není to veselé čtení.

http://blisty.cz/2010/12/9/art55937.html


Patrik Kaizr:





Dokažte mi, že nemám pravdu. Stojí právní řád a novinářská morálka na presumpci viny nebo na presumpci neviny? Neměla by být MAFRA, vydavatel novin, které se označují za seriózní, ta strana která musí mít důkaz, že nemám pravdu?
ZDE:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/fabiano-golgo.php?itemid=11393