Ten hukot, který dnes ráno napumpoval pouliční tepny města až na samou hranu předčasného infarktu, nezní Prahou často. Úklid barev. Dávno před pekařskými vozy, které ustavují vládu nasládlé hladové vůně, dávno před prvními denními tramvajemi, odpočatými po noci, ve kterých se jim zdálo, že požírají důchodce a malé děti, dávno před dodávkami, které si nacpaly břicho stohem aktualit, novinek, drbů a výhružek a prohazují si remitendu s čerstvým masem. Do ulic vyjely rolby, traktory, bagry a pluhy a odklízejí tu barevnou nádheru včerejšího slavného dne. Pryč jsou doby, kdy byl na výběr karafiát buď žlutý, případně červený nebo dokonce vzácný žlutý s červeným žíháním a pichlavé koště s tehdy tak exoticky alchymistickým jménem „asparágus“. Mezinárodní ženy dnes mají jinačí hody! Ale nic není věčné. Ani mezinárodní ženy.

Kovové jazyky se zakously do křehkých korunek žlutých tulipánů. Zákeřně zahnuté trny čajových růží se raději vzdávají, než by čelily potupné svatbě s omrzlou ranní dlažbou. Okvětní plátky ohnivě oranžových, sametově fialových a řezavě červených gerber, které se (bůhví, jak se to dozvěděly - život mimo skleník jim nikdy nebyl dopřán) do mrazu vydaly oblečeny do sametového kožíšku, se teď mísí, páří a kříží se zvonky, mečíky a chryzantémami. Frézie koketují s olejnatými součástkami odklízecích strojů, protože se někde doslechly, že by díky své praprapraprapratetě strojní fréze mohly mít jakou takous šanci na milosrdnou protekci. A ve vší té zelené, červené, bílé, žluté a kdovíjaké ještě křehce smrtelné nádheře se promítají odlesky pomačkaných celofánových zrcadel. Mezinárodní ženy se poměly, utlučeny květinami si doma lížou rány, zatímco vytrvale mužné stroje čistí ulice od trosek zbrojního arzenálu. Nic není věčné. Ani ženská radost.

A ani obraz světa v dokonalém kruhu, ani srdce, hlava a obě ruce, obrácené naruby a rozprostřené kolem svatého dne, ve kterém sídlí domov pro Bohy – nic z toho není, nesmí být věčné. Šestero rukavic, teplých bund a pletených čepic se do včerejšího odpoledne sklánělo nad barevnou pomíjivostí, narýsovanou na podlahu muzea. Trpělivé prsty, obalené v jemné mramorové mouce všech barev duhy – takže připomínají zkřehlá motýlí křídla, svíraly trubičky "čhagpurů" a v kruhu kolem chrámu centrálního božstva měnily muzejní dlažbu v mandalu čtyř kontinentů. Svět zelený. Svět červený. Svět bílý. Svět žlutý. Jen proto, aby pak mohli obřadně rozfoukat všechny ty světy do širého světa. Nic není věčné.

Jistě měly ty ženy, soudružsky označené jako živočišný druh, který má alespoň jeden den v roce právo na hájení, velikou, barvami zelenými, červenými, bílými a žlutými prozářenou radost. Vždyť tajně doufají, všechny ty pokorné uvědomělé soudružky, že nic není věčné. Ani mužská zabedněnost.