Přátelé ještěrek - Krátce poté, co jsem se naučila, že bonbony jsou sladké a oheň pálí, jsem zjistila i to, že Kubánci se mohou zapisovat do organizací, vytvořených státem, ale že jsou exemplárně trestáni, pokud si chtějí založit své vlastní. Tak děti vstupovaly automaticky do pionýra, ženy byly od 14 let sdružené, sousedé se začleňovali do Výborů na obranu revoluce a dělníci se stali členy jediného povoleného odborového svazu v zemi. Vedle toho se studenti sdružovali ve své konfederaci a zemědělci byli sloučeni do jediné organizace na celonárodní úrovni. Zdálo se, že jsme všichni někde sdružení.

Když jste se hlásili o práci, univerzitní studium, nebo jste chtěli získat právo ke koupi domácího spotřebiče, bylo nutné vyplnit formuláře, kde se ptali na členství v organizacích, posvěcených mocí a začínajících samozřejmě těmi nejdůležitějšími: Komunistickou stranou a Unií mladých komunistů. Vzpomínka na to, jak s tužkou v ruce dělám křížky vedle zkratek OPJM, CDR, nebo FMC mi dnes připadá směšná. Dělala jsem to automaticky, bez přesvědčení, jenom aby to vypadalo, že jsem řádná, revolucionářská, „normální“ občanka.

Už několik let neopakuji žádná hesla a nepatřím k žádnému ze sdružení, která jsou v naší zemi povolená. Když se mě ptají, říkám, že jsem nezávislý občan, volný elektron a má platforma se věnuje pouze požadování zrušení trestnosti nesouhlasu. Ale vím, že od této mety jsme ještě daleko. I přes slíbené změny a uvolňování je pořád ještě problém něco kritizovat, ať už je to práce ministra, nebo školní rozvrh. O zakládání nezávislé strany nemůže být ani řeč, i kdyby šlo o nevinný klub přátel ještěrek.



----

A mých deset procent lásky?

Minulé pondělí zažily všechny směnárny v zemi perný den. U té, co je nejblíž mému domu, stála ráno fronta padesáti lidí, plísnících ochranku. V ranních zprávách ohlásili novinku o stanovení parity mezi konvertibilním kubánským pesem a severoamerickým dolarem. Kvůli novinářské těžkopádnosti nikdo nevysvětlil srozumitelným jazykem, v čem nový směnný kurs spočívá. Místo toho hlasatelé přečetli rezoluci, která byla i se všemi svými odbornými termíny publikována ve státním tisku. Když dočetli, málokdo s jistotou věděl, jaká je teď tedy hodnota zelených bankovek ze severu. Tisíce lidí se proto nahrnuli do bank a směnáren CADECA, aby peníze s tvářemi Lincolna, Franklina a Washingtona proměnili.

Ten den byl ve znamená frustrace, protože si někteří mysleli, že se také sníží rozdíl mezi národní měnou, ve které se vyplácí mzdy, a tou druhou, zvanou „chavito“, nezbytnou k pořízení většiny potřebných věcí. Ale ne. Opatření se vztahovalo jen na 8% devaluaci konvertibilního pesa vůči americkému dolaru. Slovo „parita“ bylo také zdrojem zmatku, protože naštvaní zákazníci si nechtěli nechat vysvětlit, že zůstává platné 10% zatížení dolaru při jeho směně v hotovosti. Vláda chce tímto způsobem stimulovat převody dolarů přes banky a trestat tak ty, které dorazí na ostrov hotově, často pomocí převozníků. Reforma bankovnictví je tak urgentní a nutná, že přijatá rezoluce je jen kapkou v moři absurdit, čekajících na nápravu. Pomalost nás dusí a vlažnost nám prožírá kapsy.

A tak je ve frontách u směnárny CADECA v mé čvrti už dva dny patrná nespokojenost a mezi čekajícími vypukají hádky. Vrchol všeho nastal, když jedna stařenka dostala asi 87 centavů za každý vyměněný dolar. „Syn těžce pracuje, aby mi poslal tyhle peníze a podívejte, co mi z nich zbylo!“ Jeden bojovný straník, který také čekal, až si bude moci vyměnit „nepřátelskou“ měnu, stařenku napomenul, ať si nestěžuje a připomněl jí, že je přece privilegovaná a má to štěstí, že dostává peníze ze zahraničí. To nejmenší, co prý může udělat, je „odevzdat 10% vlasti, která to tolik potřebuje“. Paní odsekla tak rychle a sebejistě, že se kolem udělalo ticho: „Jo, dostávám pomoc ze zahraničí, ale každý den se mi stýská po mých dvou synech. Dá mi vlast zpátky o 10% víc lásky?“ Za pár minut bylo po frontě.



-----

Dago v televizi

Právě jsme se synem dokončili školní domácí úkol o Boccaciově Dekameronu a jdu se podívat na televizní seriál, který je plný jiného druhu lidského utrpení, hodně odlišného od středověké Itálie. Je to více než třicet minut vysílání, zamořeného nepravděpodobnými závěry a málo přesvědčivými důkazy o vztahu disidentů, výtvarných umělců a nezávislých novinářů se zahraničními mocnostmi. Scénář je psán strachem, obavami kubánských institucí z jedinců, kteří spolupracují, informují se a prosperují mimo dosah kontroly státu.

Nuda už ze mě vyloudila pár zívnutí, když se najednou na obrazovce objeví známá tvář Dagoberta Valdese, doprovozená popiskem „kontrarevoluční živel“. Radostně výsknu, protože vedle jeho fotografie zmiňují jím vedený časopis Convivencia. Surfař na webu dobře ví, kolik návštěv stránek vyprovokuje jejich napadení ve státní televizi, a to dokonce i v zemi s tak malými možnostmi připojení, jako je tato. Když pomine můj entusiasmus pro statistiky, uvědomím si, že můj kamarád je veřejně pranýřován v hlavním večerním vysílacím čase. Dago je drsně pomlouván, aniž by mu bylo přiznáno právo obhajoby, démonizují jeho postavu takovým způsobem, že mi pak několik přátel vystrašeně volá s otázkami: „Zavřou ho?“ „Nebo dokonce popraví?“ Snažím se je uklidnit. Čím silnější vypadá útok, tím větší zoufalství a nemohoucnost cítí naši vládci, když nemohou zabránit novým informačním a občanským jevům. Neříkám jim, jaké si ve skutečnosti dělám starosti. Dělám si pro toho člověka z Pinar del Río, jehož profesí kdysi byl sběr palmového listí, velké starosti.

Když ta prozatím nejslabší kapitola „Informací z Kuby“ skončí, chytím mobil a pošlu pár tweetů. To je ten ohromný rozdíl, myslím si, zatímco ťukám do klávesnice, mezi zastaralými vládními kampaněmi a těmi, které se dělají v novém tisíciletí informatizace a sociálních sítí. Dnes se velká část mých krajanů radši dívá na program nahraný díky ilegální satelitní anténě, než aby se nechali indoktrinovat seriálem o odhalených agentech, podezřele sladkých kapitánech ministerstva vnitra a tajných kamerách, točících aktivity, které se odehrávají na veřejnosti. Oproti sedmdesátým a osmdesátým letům teď ale Dago disponuje webovou stránkou, blogem a dokonce účtem u Twitteru, díky kterým může říci to, co ho nenechali říct v tom televizním pamfletu. Je to občan s vlastním kanálem pro sdělování svých názorů, se schopností šířit myšlenky, která se ve chvíli takovéhoto útoku stává jeho hlavním proviněním a jeho jedinou ochranou.



----

Role muže, aneb kriolská viagra

V dárkovém košíku toho minulý měsíc moc nebylo. Byly výpadky dodávek a člověk se musel spokojit s několika banány a pár kily kuřete. Ale bude líp. I tak měl pocit, že má štěstí, protože když dorazil do své čtvrti s deseti vejci, které také dostal v práci, dychtivě za ním vyběhlo několik sousedek a ptalo se, kde je dostal koupit. Trošku se začervenal, ale pyšně jim vysvětlil, že je nekoupil, protože jsou součástí speciálního přídělu potravin, kterou dostávají všichni příslušníci Ministerstva ozbrojených sil.

Nosit vojenskou uniformu na tomto olivově zeleném ostrově má spoustu výhod. Nejenže dostáváte prebendy ve formě jídla a dalších věcí, ale máte také možnost snižovat tresty, přeskakovat papírování, které by normálnímu člověku zabralo věčnost a dokonce můžete rychleji získat bydlení. Ten samý důstojník, který teď radši schovává svůj potravinový příděl před sousedkami, mi jednou řekl, že jeho hodnost důstojníka je jako „šek na doručitele“. Když jeho syn spáchal trestný čin, stačilo, aby si oblékl kabát z hodnostmi a holínky, a vyšetřující soudce poslal „zbloudilého chlapce“ do domácího vězení, místo aby ho umístil do polepšovny.

Jenže náš muž s pistolí u pasu a čepicí naraženou do čela chce víc. Pouze vysocí důstojníci, kteří přesáhnou určitou úroveň ve vojenské hierarchii, dostávají pravidelný příděl léku PPG, známého také jako kubánská viagra. Zbývá mu už jen málo času na povýšení, předtím než dosáhne důchodového věku, ale nechce do důchodu odejít, aniž by si s sebou odnesl měsíční příděl těchto životadárných pilulek. Ministerstvo, kterému zasvětil život, mu pomůže plnit jeho mužskou roli, protože voják musí být připraven zvítězit – a pozdvihnout tak jméno svých nadřízených- nejen na bitevním poli, ale také v peřinách jakékoli postele, která se mu připlete do cesty.



-----

Od citronové šťávy k šifrovanému kódu


V poslední kapitole orwellovské ságy, kterou dávají v televizi, jsme viděli mladíka, který s hrůzou ve tváři popisoval, jak mu nějaký turista věnoval programy na šifrování dat. Pravděpodobně se mnoho z nich dá zdarma stáhnout na stovkách webových stránek a používají je lidé a firmy po celém světě, aby ochránili svá data před zvědavci. Jenže na tomhle ostrově, kde je každé gesto soukromí interpretováno jako důkaz konspirace, se snaha o ochranu zpráv, nebo informací na našem počítači stává něčím neslušným a ilegálním.

Ze stejného důvody mělo mnoho ubytoven na školách v přírodě sprchy bez závěsů, protože zakrývat se bylo v rozporu s duchem kolektivu. Diskrétnost se stala výrazem rebelství a psaní si deníku, kde člověk vyprávěl osobní příhody, začalo být považováno za buržoazní přístup, který končil tím, že vedoucí vaše texty přečetl nahlas před celou třídou. I dnes jen málo mých krajanů klepe na dveře předtím, než vstoupí a sport špehování životů druhých není jen doménou Výborů na obranu revoluce (CDR), ale všech sousedů. Narušování intimního prostoru občanů se děje tak často, že nikoho ani neudivuje, že televize vysílá nahrávky telefonních hovorů klientů ETECSY, nebo fotografie zevnitř z bytu nějakého kritika.

Teď jsou novým „strašidlem“ šifrovací softwary. Armáda, která strávila celou svou existenci vymýšlením kódů, které by zabezpečily její informace, musí být dost rozmrzelá, když jsou dnes podobné technologie dostupné všem. Nová kampaň proti diskrétnosti, kterou rozjela oficiální média, je ale v rozporu s některými částmi oficiální epopeje. Pokud si dobře pamatuji, říkali mi od dětství, že Fidel Castro napsal ve vězení fragmenty slavné obhajoby, zvané „La Historia me absolverá“. Nevidím žádný rozdíl mezi vysmíváním se věznici Isla de Pinos pomocí neviditelného písma, které se objeví až nad ohněm a mezi užíváním programu TrueCrypt k odrazení čmuchalů. V každém případě se všichni naučí, že plot represí nedovolí, aby jejich hlasy někam nezamaskované dolétly, pokud nejsou zakryptované Je přesvedčený, že autoritářský stát se bez rozpaků prohrábne jeho životem, aby z něj dostal ty poslední zbytky intimity a tajmnství, jaké mi ještě zbývají.



-----

Jezero Bohemia

Začínala jsem ji vždycky číst od poslední stránky, kde byly kreslené vtipy a karikatury slavných lidí. Potom jsem přešla ke křížovce a když jsem dorazila k reportážím, už jsem se bála, že mi čtení za chvilku skončí. Musela jsem pak čekat dalších sedm dní, než prodavač začal vyvolávat jeho jméno plné dálek a zatřásl listy s vůní inkoustu před našimi okny. Prarodiče brzdili můj entusiasmus a říkali, že tento týdeník se ani náznakem neblíží tomu, co si kdysi kupovali u stánků oni.

Bohemia, nejstarší časopis na Kubě a v Latinské Americe, se narodil v roce 1908 a teď zemřel zaživa. I když mu pořád přidávají další roky existence, přestal být už před více než deseti lety směrodatný. Vydání Bohemia Svobody z roku 1959, které ukazovalo těla, zmasakrovaná za předchozí diktatury, se změnilo v nudnou, triumfalistickou a zbytečnou tiskovinu. Časopis se začal zmenšovat a ztrácet listy. V článcích se opakovaly stejné sladké příběhy jako ve zbytku oficiálního tisku. Dokonce i titulní strana se začala k nerozeznání podobat jiným časopisům, jako třeba „Moře a rybolov“, nebo bázlivému „Jsme mladí“. Celá jeho osobnost odtekla kanálem cenzury. Byl převychován systémem, kterému se nelíbí nepohodlné časopisy a ostří novináři.

Každý den procházím kolem budovy, kde Bohemia sídlí. Je na ní nejkrásnější busta José Martího, jakou jsem v Havaně viděla. Dám si tu námahu, abych synovi vysvětlila, že tady podřimuje jeden z nejdůležitějších časopisů, jaký kdy v této zemi a v celém regionu existoval. Pro děti jeho věku je tato zóna poblíž Národního shromáždění jen místem, kde se hromadí voda když prší. Vodní nádrž, přes kterou po lijáku neprojedou auta. Jezero Bohemia mu říkají, i když mu vysvětluji, že předtím, než bylo toto místo známé záplavami, tady bilo srdce novinařiny a připravovaly se tu stránky, které později hltaly oči jako ty moje.



-------

Palanda

Neležely jsme spolu na jedné palandě už více než dvacet let. Sestra radši spávala dole, kvůli strachu, že spadne uprostřed noci. Já, odvážnější, jsem na školách v přírodě šplhala do výšek těch rozvrzaných postelí. S výmluvou na věk jsem skákala po zubožené matraci, která s každým skokem vypouštěla mračno usazeného prachu na čerstvě povléknuté povlečení. Sestra si stěžovala, že jí špiním polštář botami plnými bahna z polí, kde jsme pěstovali tabák a dávali si šlofíka. S trpělivostí prvorozené dokonce tolerovala mé noční náměsíčné tlachání.

O dvě desetiletí později jsme se na palandě sešly znovu. Tentokrát jsme neměly ani deku. Má sestra a já, jedna postel nahoře a druhá dole, ve tmě, v cele policejní stanice na rohu ulic Infanta a Manglar. My dvě, kdysi mobilizované na zemědělské práce, zadržené o mnoho let později těmi, kteří určitě taky spávali v táborech v Guiru, Alquízaru, v Los Palacios, nebo Batabanó. Zatímco jsem uléhala na prkna, ptala se nás nějaká žena odvedle, proč jsme zavřené. Silný zápach záchodů, vyplňující celý prostor a místo gongu, který svolával do práce, hlídala dveře uniforma se zachmuřenou tváří.

Paměť s námi hraje triky. Teď, když vzpomínám na ubytovny plné adolescentů, se mi vzpomínky pletou s obrazem cely na 4. stanici, odpoledne 24. února 2010. Má sestra a já, jak se dělíme o plechovku kondenzovaného mléka se spolužačkami a najednou vržené na jakousi chodbu, kde na nás řvou a cloumají s námi policajti. Má sestra a já, na věčné palandě, která může být stejně tak uprostřed barevné půdy v Pinar del Río, jako ve vlkém sklepě v El Cerro. Z ubytovaných holek se staly uvězněné ženy, z pionýrek na sběru banánů a pomerančů z nás jsou občanky, nastrkané násilím do antonu. Má sestra a já, jedna postel nad druhou. Ona bojácná, s chvějícím se hlasem, protože už se o mne nemůže ani postarat, ani mě bránit.

V těchto dnech je tomu právě rok, co nezákonně zatkli mou sestru a mne, když jsme šly podepsat knihu kondolencí za smrt Orlanda Zapaty Tamaya. Nahlásila jsem to na vojenské prokuratuře, na státním zastupitelství, národnímu shromáždění a hlavnímu ředitelství státní policie. Od žádné z těchto institucí jsem nedostala odpověď. Zde je znovu audio nahrávka, kterou se mi toho dne podařilo pořídit mobilním telefonem.





------

Tvrdohlavá jména věcí

Nic už se nejmenuje tak, jak mě učili. Třída Salvadora Allendeho, jediná ulice se stromořadím mého dětství, se teď jmenuje vznešeně Třída Carlose III. Jezdím po překřtěném městě, i když na cedulích na rozích stále ještě stojí příjmení hrdinů, která nikdo nepoužívá. Staré názvy se rozšiřují i mezi lidmi mého věku, kteří nikdy nezažili dobu, kdy byly běžně používány. I přes neustálý tlak hlasatelů zpravodajství například tvrdošíjně říkáme letním oslavám karneval, místo abychom používali „lidové slavnosti“. Něco podobného se děje i s prosincovými oslavami, které hlasatelé a byrokraté označují za „oslavy konce roku“, ale mezi nás se už před více než deseti lety vrátilo označení Vánoce.

Přívlastky nás prozrazují, prokluzují nám podstatná jména a staví se proti obvykle klidnému a obezřetnému přístupu k životu. Pojmenovávání se stalo nejrozšířenějším způsobem, jak měnit realitu. Už neuslyšíte zvolání „soudruhu“, ale kdysi stigmatizované „pane“ a v první osobě množného čísla už hezky dlouho nejsou zahrnuti ti, kteří nám vládnou. Teď už to jsou jen „oni“ a v porodnicích už nikdo nedává narozeným synům jméno z olivově zeleného rodu. Dokonce i zvláštní fenomén, nazývaný oficiálně „revoluce“, už se stal jen neutrálním ukazujícím zájmenem. Překřtili jsme ho na „to“, protože někdy člověk projeví nesouhlas jen tím, že věcem vezme, nebo naopak vrátí tvrdohlavá jména, která kdysi mívaly.



----------------
Yoani Sánchez doma: