Rychlé rozšíření AIDS mezi homosexuály v osmdesátých letech se dalo lehce vysvětlit promiskuitou homosexuálních mužů. Jsou homosexuální muži více promiskuitní než heterosexuální muži?

Pravděpodobně nikoliv. Homosexuální muži ovšem mají jednu praktickou "výhodu": v nevěře jim nebrání žádná žena. Takže, když jsou spolu dva muži, i když v jejich vztahu není oficiálně dovolena nevěra, existuje v něm instinktivní vzájemné porozumění ohledně toho, že tělesné pokušení je nesmírně silné.

Pro homosexuálního muže je opravdu lehčí být promiskuitní, protože "kořistí" je jiný muž - který, na rozdíl od většiny žen (v důsledku kulturních faktorů) nebyl vychován tak, aby odmítal sexuální potěšení. Pokud žena sexuálně touží po muži, byla vychována k tomu, aby to veřejně příliš neukazovala, neboť muži většinou nechtějí investovat do někoho, koho lehce dostanou do postele.

Mezi muži je toto paradigma opačné: my jsme vychováváni, abychom prokazovali, že jsme sexuálně schopní: jsme hrdí na to, že se nám podařilo dostat mnoho žen. Ženy se nemohou vychloubat, že měly mnoho mužů, pokud nechtějí, aby jimi muži pohrdali. A tak mají homosexuální muži volnou ruku: mohou využívat své sexuální touhy, aniž by museli předstírat potenciálnímu partnerovi, že do postele nechtějí. Touha podvádět u heterosexuálních mužů je pravděpodobně stejná jako u homosexuálních mužů, až na to, že ti nemusejí svého partnera tolik přesvědčovat, aby dosáhli cíle.

Mužské homosexuální vztahy jsou záporně postiženy absencí partnerek, které by dokázaly omezit výstřelky mužské sexuality i nepotlačitelné touhy dokončit genderovou identifikaci, což znamená, že se homosexuální muži snaží "seznámit" s co největším počtem gayů (zatímco heterosexuálové vyrůstají s mnoha příklady z mnoha aspektů života, s nimiž se mohou ztotožnit, gayové nemají skoro žádné).

Většina gayů nemá děti, které by muže donutily, aby se začali chovat jako dospělí, většina gayů nemá povinnost podporovat domácnost, a tak jednají gayové až do pozdního věku jako adolescenti.

Proč jsou lidé promiskuitní, když nám to tolik komplikuje život?

Evoluční biologie nás učí, že lidé, stejně jako jiná zvířata, jsou adaptivními stroji, s pudy, které nás vedou k chování, které bylo v průměru úspěšné pro naše předky. Takže proč historie našeho lidského rodu dává přednost chování, které je (jak nás informují trpké balady, tragická dramata a statistiky o pohlavních chorobách) často pro všechny zaangažované strany destruktivní?

Tato otázka je zvlášť důležitá pro lidi, protože lidský sex a rození dětí je riskantnější ve srovnání se situací našich nejbližších příbuzných. Lidské děti mají obrovskou hlavu, což může při porodu rodičce způsobit smrt - a i pak, období, během něhož jsou děti závislé na rodičích, je překvapivě dlouhé a vyžaduje od rodičů obrovské investice.

Kdybychom měli změnit lidi, aby si dokázali poradit s požadavkem dlouhodobých investic do dětí, jedním typickým způsobem by bylo změnit naše pudy, abychom zůstali věrní jedinému partneru/partnerce na celý život. Je samozřejmě možné předsavit si vyvinutou variantu lidstva, kdy by "nevěra" vůbec nepřicházela v úvahu, protože na sebe zpárované dvojice mají tak velký vliv, že nikdo jiný není sexuálně zajímavý. Takoví jsou někteří ptáci. Proč tedy takoví nejsme my? Proč neodstranila přirozená selekce promiskuitu a cizoložství? Jaké adaptivní funkce vykonávají, které vyrovnávají riziko potomstva z nestabilních vztahů?

Odpovědí je uvědomění si, že evoluční selekce není dobrotivý plánovač, který se snaží maximalizovat přežití skupiny, naopak podporuje slepou konkurenci mezi jednotlivými genetickými liniemi. Musíme podrobněji zkoumat protichůdné strategie konkurujících hráčů ve hře rozmnožování.

Zatímco celková investice od rodičů musí být hodně intenzivní, muži mají o hodně nižší minimální energetickou a rizikovou investici do dětí než ženy.

Před příchodem moderní doby ženy často umíraly při porodu. To znamená, že genetické linie, které se šířily od mužů, mají optimální strategii, které se kloní trochu vůči postoji: "mějte hodně dětí a moc je nevychovávejte", zatímco u žen převažuje postoj: "mějte málo dětí a hodně se snažte, ať přežijí a mohou se samy rozmnožovat".

Muž, který je vždycky "věrný", vlastně zrazuje své geny - a tendenci v chování, která není součástí přirozené selekce. Jeho optimální strategií je být dostatečně promiskuitní a využívat tak příležitostí k tomu, aby jeho reprodukční povinnosti částečně nesli jiní muži. Přitom nesmí být natolik "nevěrný", aby ho potenciální partnerky považovaly za rizikového partnera (že od nich uteče s jinou ženou a opustí děti).