Někde seniorům pomohla, nyní chce přitvrdit
Využívám často slevy na jízdném a odhaduji, že asi pro 65 % seniorů je veřejná doprava „sockou“, protože mají na to dál jezdit svým automobilem a v místní zmodernizované lokálce, pokud by v ní jeli poprvé, by jim asi dělalo problém přijít na to, jak otevřít a za sebou zavřít dveře na WC. Možná některý z nich před padesáti lety přespal ve spacáku před Mototechnou, aby byl zapsán na přední místo v pořadníku na novou škodovku či žigulíka. Dalších 20% využívá jak automobil, tak slev a lidé bez aut slevy velebí. Právě těm cíleně nejvíce pomohly. Slovo cíleně zdůrazňuji. Tak třeba na chudém Jesenicku, kde jsem celý život žil. Například z Bílé Vody je to autobusem za odbornými lékaři do Jeseníku 40 kilometrů a důchody lidí, kteří celý život pracovali v zemědělství, jsou nízké. Zpáteční jízdenka je předtím vyšla na tolik, kolik za den průměrně vydají na nákup potravin. Většinou zarputile dožívají ve svých domech, které si celý život zvelebovali a jejich lékař je nemusí kárat, že by potřebovali více pohybu. Toho mají při práci na svém hospodářství až nadbytek. Mají obavu z toho, že by jim v pečovatelských domech či domovech důchodců, kde by si stejně nemohli vzít své psy či kočky, někdo organizoval život. Poznal jsem dost takových lidí a jejich zarputilou nezávislost jsem obdivoval. Pro ně je sleva na jízdném požehnáním. Byl to dobrý čin naší současné vlády a tak ví, koho příště volit. Minulé vlády tato problematika nezajímala.
Horším činem vlády už bude navrhovaná změna ve zdravotním pojištění, kdy měla přestat platit i pro seniory úhrada brýlí. Když jsem vyrážel z domu, vždy jsem se za sebou ohlédl, kde na futrech dveří bylo napsáno K+M+B. Klíče, mobil a brýle – mám a tak mohu spokojeně odejít. Brýle starý člověk potřebuje. Ze zdravotního pojištění má jednou za tři roky nárok na nová skla spolu s obroučkami. Optika, která má smlouvu se zdravotními pojišťovnami, je povinna nabídnout obroučky plně hrazené, ale často to dělá stylem, že přece toto byste nechtěl. Starým lidem hrazené obroučky nevadí. Lepší obroučky jsou často nekřesťansky drahé, často v ceně až poloviny průměrného měsíčního důchodu. Uvažuji, jak vysoká je výrobní cena a co vlastně dělá přidanou hodnotu. Je tu však další věc. Staří lidé brýle ztrácejí a bylo by zajímavé vypočítat, kolik času denně průměrně stráví jejich hledáním. Někdy je nenajdou, někde zapomenou či je dokonce neopatrností rozbijí a pak může rodina počítat s nenadálými finančními výdaji. Dají se sice v některých supermarketech koupit levné „čtecí brýle“, ale problémem zůstává, když mají oči rozdílný počet dioptrií. Naštěstí se dá číst i jedním okem. Pokud nezvolí toto řešení, nová skla i obroučky jinak po třech letech plně hrazené zdravotními pojišťovnami si musí zaplatit. Proto důchodci využívali nároku ze zdravotního pojištění a původní brýle si většinou ponechávali jako náhradní. Teď jim má nárok skončit a tak asi budou příště volit toho, kdo jim ho slíbí vrátit.
Na závěr blogu něco k pousmání a pochopení o co mi ohledně brýlí šlo:
Před padesáti lety vyšla útlá a dobře čtená knížečka Úsměvy Jana Masaryka přibližující čtenářům jeho typický lidový humor. Je tam i o brýlích. V poválečné vládě Klementa Gottwalda zasedal ve funkci ministra zahraničních věcí šedesátník Jan Masaryk vedle ministryně průmyslu Ludmily Jankovcové. V přestávce si na její místo odložil brýle. Ta se vrátila a chtěla se posadit, ale naštěstí si jich na poslední chvíli všimla. Když mu je s omluvou podávala, okomentoval to, že ty už toho viděly.
Pokud by si jich paní ministryně nevšimla, ze svého platu by si Jan Masaryk bez problému koupil nové. Pro průměrného současného seniora už rozseděné brýle problémem jsou. Proto apeluji na poslance, aby ponechali seniorům stávající nárok. Účelné úspory ve zdravotním pojištění by se našly třeba reformou stomatologie, kde by se z nelogického současného systému konečně přešlo na logický pokladenský a zdravotní pojišťovny už by své pojištěnce dokázaly přinutit k řádné péči o chrup.