Můj článek o energetické krisi vyvolal řadu komentářů. V následujících řádkách uveřejňuji některé doplňující informace.

Ad Prof. Josef Kvasnica.
Byl to dobrý fyzik, výborný učitel. Byli jsme spolu dobří přátelé. Koncem padesátých let jsme spolu bydleli několik let v koleji na Moskevské státní universitě a viděli se několikrát denně: spolu jsme obědvali, pili kafe, diskutovali o fyzice i politice, o Sovětském svazu. Byl zarytý antikomunista – já byl tenkrát v komunistické straně a snažil se ten nezreformovatelný režim nějak změnit z vnitřku. Krátce po maďarských událostech jsem třeba žádal na veřejné schůzi svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by vyhodil zprofanované vedení KSČ, žádal jsem, aby byl změněn kurs koruny a rublu, aby se přestaly vyvěšovat sovětské vlajky a přestala hrát spolu s československou hymnou vždy hymna sovětská. A měl jsem ještě mnoho dalších kacířských návrhů, které jsem spolu se zástupci polských, maďarských, čínských a italských studentů a aspirantů prosazoval na schůzkách se sovětskými funkcionáři. Vyneslo mi to – bylo to krátce po maďarských událostech – první návrh na vyloučení z komunistické strany. Tenkrát mě z KSČ , dodnes nevím proč, nevyloučili. To se stalo až v roce 1970 a musím říct, že jsem si oddechl.
Před Kvasnicou jsem neměl žádná tajemství – stejně jako je neměl on přede mnou. V Moskvě se se mnou jednou vsadil, že bude-li zvolen Novotný presidentem, projde celý Václavák od Musea až Můstek bos . Potvrdil mi, že po zvolení Novotného presidentem svou sázku splnil.
Myslím, že jsme se měli rádi a neměli jsme jeden před druhým žádná tajemství: on toleroval a podporoval mou snahu nějak zlidštit a zreformovat exitující systém, já jeho zarytý antikomunismus. Skalní komunisté mě dokonce vyčítali, že se s takovým „reakcionářem“ kamarádím.
Dr. Kvasnica se nakonec rozhodl, že aspiranturu v Moskvě nedodělá a disertaci obhájí v Praze. Nikdy mi neřekl skutečné důvody svého rozhodnutí. Požádal mě však, abych od akademika Landaua pro něho získal potvrzen, že složil všechny nutné aspirantské zkoušky (tak zvaný Landauovo teoretické minimum). Přišel jsem za Landauem a přednesl mu Kvasnicovu žádost. Mimochodem jsem Landauovi nemohl řádně vysvětlit, co Kvasnicu vedlo k jeho rozhodnutí nevracet se do Moskvy. Potom se Landau zamyslel a řekl něco, co mě šokovalo: vy jste také teoretický fyzik. Napište na papír několik zkušebních otázek z minima a já potvrdím, že minimum složil. Seděl jsem asi půl hodiny nad formulací otázek. Kvasnica mi každý den říkal, co právě studoval – ale napsat otázky za Landaua mi připadalo odvážné a dokonce i trochu nezodpovědné. Nakonec jsem několik otázek sformuloval, ukázal jsem je Landauovi, ten je schválil, vyšel na chodbu uviděl profesora Pomerančuka a tuším Migdala, dal jim podepsat mnou vyrobený protokol, podepsal ho sám. Přivezl jsem ho Kvasnicovi do Prahy – podpis světoznámého akademika Landau stačil – Kvasnicovy zkoušky byly uznány a v Praze mohl obhájit disertaci.
Když mě nakonec vyloučili z KSČ, Josef Kvasnica do ní vstoupil. Komentoval jsem to v knížce Ne, nestěžuji si – malá normalisační mosaika, která vyšla v roce 1981 švédsky, potom česky v nakladatelství Index v Kolíně, v roce 1990 v Mladé Frontě a ještě před revolucí rusky v Inostrannoj Literature nákladem 360.000 ex. Mimochodem, její další vydání se připravuje v nakladatelství Akropolis na jaře 2008.

Napsal jsem tenkrát, v sedmdesátých letech:


Dr. Jozef K.

Znali jsme se skoro dvacet let. Studovali jsme spolu v Moskvě. A vídali se denně. On byl "reakčník", nadával na poměry, na vládu, na bolševiky. Na jméno jim nemohl přijít. Já je v rámci svého přesvědčení a historického optimismu mírně hájil. Byl jsem předsedou stranické organizace. Nicméně jsme spolu dobře vycházeli.
Potom se naše cesty trochu rozdělily. Ale dobré styky mezi námi nepřestaly. Když mě vyhodili z práce, přišel ke mně a nabízel mi pomoc. Snažil se něco udělat.
Jednou, v roce 1972, jsem slyšel, že prý vstoupil do strany. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zastavil jsem ho jednou, že bych si s ním chtěl promluvit. Nechtělo se mu moc do rozhovoru. Ale nemohl ho ani odmítnout. Zda je pravda, že vstoupil do KSČ? Byl celý červený a koktal.
Co jsem měl dělat. Chodili za mnou neustále. Z fakultního výboru, z univerzitního výboru, z okresního výboru. Copak jsem je mohl odmítnout?
Zeptal jsem se ho, zda se změnily jeho politické názory. Dr. Jozef Kvasnica uraženě odpověděl, že ne a že svinstva dělat nebude.
Není to takhle ještě horší? My jsme tam šli z idealismu a z přesvědčení. A kvůli čemu tam jdeš ty?
Neodpověděl.
Z kariérismu? Ze strachu? Z oportunismu?
Myslím na tenhle rozhovor vždycky, když čtu o nových členech strany.

Dnes k tomuto textu mohu pouze dodat, že vstup do KSČ byl podmínkou, aby Dr. Kvasnica byl jmenován profesorem.
Při několika výsleších v Ruzyni mi mojí vyšetřovatelé nabízeli návrat do ústavu, profesuru a ostatní výhody. Stačí prý udělat prohlášení v televizi či napsat článek do novin. Odmítal jsem to velice rozhořčeně.



Reaktory RBMK a Černobylská havárie

Koncem padesátých a v průběhu šedesátých let krize kolchozního systému v SSSR dosáhla svého vrcholu. Rusko, které dříve zásobovalo Evropu obilím a potravinami, nemohlo najednou nakrmit ani vlastní obyvatele. Začínaly hladové stávky a demonstrace. K uklidnění situace politbyro rozhodlo nakupovat potraviny na Západě. Čím je ale platit? Jediné co SSSR mohl nabídnout byla energie. Čím ale topit v Rusku, aby obyvatelstvo nezmrzlo?
Odpověď politbyra byla: jaderná energie.
Problém však byl, že v té době energetické reaktory nebyly ještě dostatečně technologicky rozpracovány a výroba bezpečných reaktorů VVER 440 a VVER 1000 narážela na řadu technologických potíží. President Akademie věd SSSR Alexandrov tenkrát navrhl, aby se začaly používat reaktory RBMK, které sloužily k výrobě štěpných materiálů pro jaderné zbraně. Stačí zvýšit jejich výkon – jejich výroba je prý tak jednoduchá, že to zvládnou i kolchozní MTS (Motor- traktorové stanice). Těchto reaktorů bylo urychleně vybudováno, pokud se nepletu, 13. Jejich výkon byl 1000 MW(e), v Ignalino, v Litvě, dokonce 1500 MW(e). V Černobylu byly postaveny čtyři tisícovky, další dva byly rozestavěny. Existovaly plány vystavět ve stejné oblasti ještě 4-6 1500 MW(e) reaktorů. Tyto reaktory neměly žádné zajištění a žádný západní úřad pro jadernou bezpečnost by je nikdy nedovolil provozovat. Proti usnesení politbyro však nebylo odvolání.
Byl jsem v Černobylu mnohokrát. Poprvé v roce 1991 s prof. Wilsonem – bylo nám dokonce ve zvláštním obleku dovoleno navštívit i havarovaný reaktor. Pracoval jsem v letech 1996-2000 v Kyjevě jako zástupce EU ve Vědecko-technologickém centru v Ukrajině – měl jsem mimo jiné na starost bezpečnost jaderné energetiky. Mám fotografie, kde stojím na vrcholu reaktoru s tepelným výkonem kolem 3000 MW – a dívám se oknem (s jedním sklem) daleko do okolí.
Diskuse o nebezpečnosti a nestabilnosti těchto reaktorů probíhala mnoho let – kritické názory byly však potlačovány. Teprve po Černobylské havárii byly všechny tyto materiály uveřejněny v několika svazcích – mám je ve své knihovně.
Jeden ze čtenářů mého blogu mi vytýká, že jsem si dovolil kritizovat profesionalitu řízení černobylského reaktoru. Tato informace je však všeobecně známá. Ředitel elektrárny v Sosnovém Boru nedaleko Leningradu (má stejné RBMK reaktory), navštívil jsem tuto elektrárnu v roce 1990 napsal, že od něho nadřízení vyžadovali provedení stejných zkoušek, které skončily tak tragicky v Černobylu. Odmítl to, byl potrestán, ale potom jeho potrestání bylo odvoláno a bylo mu dáno plně zapravdu.
Souhlasím však s několika komentáři, že důsledky černobylské havárie byly často v tisku a v různých diskuzích zveličovány.