15. března t. r. Jaroslav Dušek a Petr Kotek, aka Pjér la Šé’z, hovořili v Divadle Kampa s Milanem Calábkem o koronaviru. V průběhu večera zazněl názor, že lze nemoc vyléčit dávkami antabusu a glukonátu měďnatého. Nepřísluší mi se vyjadřovat k odborné úrovni diskuse, ale je nepopiratelné, že diskutující nevelebili Adolfa Hitlera, nešířili dětskou pornografii či nenabádali k násilí na skupině obyvatelstva. Čili nedopouštěli se čehokoli, co by bylo možné vnímat jako nezákonné.

Záznam uvedeného večera byl umístěn na různé servery a za velice krátkou dobu si vysloužil poměrně vysokou sledovanost, 500.000 diváků. A světe div se, po týdnu zmizel z YouTube, následně z Uložto a Televize Seznam. Po nějaké době vyšlo najevo, že tyto portály odstranily “závadný obsah, který byl v rozporu s pravidly komunity” na základě „upozornění“ Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR (CTHH), které uvedení poskytovatelé ochotně vyslyšeli.

Celý příběh by asi nestál za pozornost a mohl by skončit u polemiky, zda v uvedené diskusi zazněly podložené či nepodložené závěry. Ale ďábel je ukryt v detailu, a o medicínu v tomto případě vůbec nejde. Klíčová je otázka, zda může stát vstupovat do svobodného šíření názorů, pokud je bude považovat za potencionálně nebezpečné, byť ve formě „upozornění“.

Pokud se podíváte na stránky Ministerstva vnitra, zjistíte, že do působnosti CTHH spadá ochrana proti hrozbám terorismu, útokům na měkké cíle, bezpečnostní aspekty migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti či bezpečnostních aspektů dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu. Netuším, do jaké kategorie činnosti CTHH spadá monitoring více či méně diskutabilní besedy o léčbě koronaviru. A proč je tato rozprava impulzem k tomu, aby někdo v CTHH zvedl telefon či sedl k mailu, a oslovil zmíněné servery s doporučením, že by bylo vhodné záznam odstranit.

Náš právní řád vychází z toho, že jsme všichni kolem a kolem příčetní jedinci, umíme třídit přijaté informace a jsme schopní se rozhodnout, které přijmeme a které ne. A i kdyby tomu tak nebylo, rozhodně to neznamená, že se stát může pasovat do role rozhodce, který posoudí, jaké zprávy jsme ještě schopni pojmout, a jaké jsou již mimo naše chápání. Jestliže má o své občany strach, aby si něco nevysvětlili špatně, spíše by měl přitlačit v oblasti koncepce vzdělání. Nezapomínejme, že svoboda projevu a právo na informace jsou ústavně garantovány a cenzura je výslovně zakázána. Pokud by mělo dojit k omezení těchto základních práv, může se tak stát jedině na základě rozhodnuti soudu. Tedy ne z popudu úředníka Ministerstva vnitra, který se zalekne vysoké sledovanosti jednoho videa. Možná byste nad tím mávli rukou, ale dnes je to diskuse o koronaviru, zítra kritické video o Číně, pozítří hodnotící soudy o čachrech premiéra. Svoboda projevu je velice křehké právo a stát by do něj neměl - pokud se nejedná o zákonem definované důvody - vůbec ingerovat, a to ani v podobě „přátelských“ upozornění.