Turista, přijíždějící do Prahy, musí zcela zákonitě získat dojem, že výrobky českých lidových řemesel jsou malované matrjošky a národním šperkem cokoli z jantaru. V historické části Prahy nabízejí prodejny tyto suvenýry na každém kroku, z čehož vyplývá, že jejich majitelé prosperují. Tedy pokud nejsou ty prodejny pračkami na peníze…

Po světě se šíří tyhle „české“ suvenýry a málokdo z cizinců tuší, že s nimi nemáme nic (tedy skoro nic) společného. Je zvláštní, že například v Maďarsku tomu tak není. Strávila jsem prodloužený víkend v Budapešti a byla to jedna z věcí, která přímo uhodila do oka. Při procházkách tímhle krásným městem natrefíte na různé druhy maďarských suvenýrů – keramiku, výšivky, proutěné zboží, papriku a produkty z ní atd., ale nepotkáte ani matrjošky, ani jantar. Totéž platí ale i v Paříži nebo – abych se držela tradice mocnářství – ve Vídni. Historickou část města si tu nikdo nedovolí prošpikovávat a hyzdit něčím, co tam nepatří.
Někdy v polovině devadesátých let jsem ještě jako aktivní novinářka byla na služební cestě na Železnorudsku. Ve skupině novinářů jsme viděli zajímavá místa této části Šumavy a setkali se mj. se starosty jak Železné Rudy, tak Bayerisch Eisensteinu. Na mou otázku, proč nemají v Bayerisch Eisensteinu taková vietnamská tržiště jako u nás, se tehdejší bavorský starosta usmál a odpověděl sice květnatě, nicméně dalo se to shrnout do jedné věty: „Protože je nechceme a nepovolili bychom je.“ Nevím, jak vypadá Železná Ruda dneska, ale tehdy, před těmi zhruba dvanácti lety, člověk zakopával o sádrové trpaslíky na každém kroku a stejně tak si mohl nakoupit zboží podřadné jakosti – ale levně. Nechci teď otevírat problém, že v těchto tržnicích nakupovali i lidé z Bavorska, spíš chci upozornit na to, že se horské městečko změnilo v odpudivé tržiště.
Něco podobného se děje už léta v Praze, kde se v prodejnách na Královské cestě nabízejí právě tyto naprosto cizí věci, které s historickou tradicí oněch míst nemají absolutně nic společného a navíc jejich uměleckou hodnotu je možné mnohdy s úspěchem zpochybnit. Je zajímavé, že pražští magistrátní úředníci dokáží na velikonoční a vánoční trhy donutit prodejce k tomu, aby na nich nabízeli pouze zboží, které má nějaký vztah k těmto svátkům, ale během roku je to zřejmě fuk. Moc by mě zajímalo, zda v Praze - na rozdíl od jiných světových metropolí nesahajících jí svou krásou ani po kotníky – není možné zajistit, aby se v historické části města neprodávaly tyhle ohyzdnosti. Aby turisté zjistili, že kromě skla, patří do české kulturní tradice také třeba modrotisk, krásná keramika, typická pro různé kraje, ale i výšivky, české granáty a paličkované krajky, mohla bych pokračovat určitě ještě dlouho. A že v ní matrjošky a jantarové kameny velikosti holubího vejce nemají opravdu dominantní, ani jiné místo.