I když se teď všichni budou zřejmě chtít vyjadřovat buď k hitu paní ministryně aspirujícímu na song desetiletí nebo k návštěvě pána s jaderným kufříkem v hotelu Hilton, přiznám se, že mé starosti jsou z tohoto pohledu trochu přízemní.

Když jsem tento týden reklamovala manželovy nové pantofle, vzpomněla jsem si na jednoho čtenáře svého blogu, který výrazně zveličil mou „popularitu“, když napsal, že každý prodejce mi určitě okamžitě reklamaci přijme. Mýlil se, jsou prodejci, kteří nejenže o SOS nikdy neslyšeli, ba co hůř ani o některých ustanoveních zákona o ochraně spotřebitele.
Ortopedické pantofle bratru za osm stovek nám hned po jednom dni nošení poznamenaly podlahu černými šmouhami. Předpokládám, že značkový zahraniční výrobce se rozhodl, že pro ty Čechy je dobrý levnější materiál na podrážky a výsledek byl dost viditelný.
Problém se v prodejně objevil hned, když jsem požadovala, aby mi paní do reklamačního protokolu poznamenala, že chci výměnu pantoflí za bezvadné nebo vrácení peněz. Nakonec jsem ji k tomu přemluvila, ale dost se divila, že se nechci spokojit s jejím útěšným: „Oni se vám ozvou.“ Když jsme to zvládly a ta dobrá žena chtěla zmizet v zákulisí prodejny i s mým paragonem, bránila jsem se znovu. Slušně jsem ji poprosila, aby byla tak laskavá a udělala si kopii, že si originál chci ponechat. „Ale já nemám kopírku,“ „Oni mi to bez originálu nepřijmou“, „Budu muset zavřít a běžet do Máje...“ Ten poslední argument už jsem musela vzít v úvahu – cesta z prodejny do Máje tam a zpět, to je cca 20 minut, mám tolik času? Nakonec jsem to nevzdala. Kupodivu, když paní zavřela krám, zamířila naproti do prodejny a za minutu se vrátila s kopií mého paragonu. Němě jsem zírala.
A tak mě napadlo, kde je hranice toho, že člověk vzdá veškeré pokusy vzít se za svá práva, požadovat za své peníze to, za co je - možná mylně - vydal. Jistě jsou lidé, kteří se nikdy dohadovat nebudou. Nejen že jim to za to nestojí, ale prostě se cíleně vyhýbají konfliktům. Kdysi mi jeden psycholog vysvětloval, že každý člověk prodělává v prodejně – v podobné konfliktní situaci – svůj vnitřní souboj. Navíc prý už v okamžiku, kdy vchází do prodejny, silně ovlivní výsledek jenom tím, zda apriori předpokládá, že mu prodávající nevyhoví a podle toho reaguje. Existuje spousta technik, jak vést podobný rozhovor, nicméně podle jeho názoru způsob „zaseknutá gramofonová deska“ nepatří k těm úplně nejlepším. Člověk by prý měl spíš pracovat s tím, že do této chvíle problém neměl, i když je pravidelným zákazníkem, což obchodník určitě ocení. Podstatné je nenechat vybudit a nebrat ani v obchodě se sportovními potřebami do ruky pomyslnou baseballovou pálku…
Prostě záleží na každé, jak zhodnotí svou pozici, cenu toho „šmejdu“ a cenu svých nervů. A někdy se může nadít i překvapení.
Přiznám se, že nejvíc mě nadchla na celé té scénce mladá paní, která ji se zájmem sledovala. A když prodavačka odešla dělat si kopii mého paragonu, obrátila se na mě: „A když by vám reklamaci zamítli, určitě se nedejte a najděte si soudního znalce.“