Terapie není fast food
“Pane psychologu, už jsme se viděli pětkrát a vztah s mou matkou se pořád nezlepšil, moje sebevědomí pořád za nic nestojí a těch depresí jsme mne taky ještě nezbavil. Šlo by to nějak rychleji?”
Podobnou větu od klienta občas slýchá skoro každý terapeut. Jedním z trendů moderní doby je, že všichni chceme všechno rychle. Mám hlad a chci se hned teď najíst? Zastavím se ve fast foodu. Chci vědět, zda bratr koupil ten dárek našim rodičům? Ihned mu napíšu na messenger a očekávám, že mi obratem odpoví. Chci něco sdělit světu? Okamžitě svou myšlenku “hodím” na Facebook.
Terapeutičtí klienti jsou podobně netrpěliví. Přicházejí do terapie s dlouhodobými složitými problémy a doufají, že emoční vzorce, které jim velkou část jejich života působí utrpení, se mohou změnit v rámci týdnů či měsíců. V realitě hlubší změna člověka bohužel trvá spíše roky.
Nejde to dostatečně rychle? Tak si nechám napsat od psychiatra psychofarmaka. Nebo ho zkusím přesvědčit, aby mne poslal někam na elektrokonvulze. Případně si koupím speciální lampičku, která na mne bude svítit podobně jako slunce v létě a zlepší mou náladu.
Vůbec si nedovoluji tvrdit, že podobné metody nemají svůj význam a nedokáží zlepšit psychický stav člověka. Často sebou podobné strategie však nesou i vyhýbání se hlubším příčinám problémů, které se člověk snaží se z nějakého důvodu nevidět. Řešení podobných problémů (mnohdy právě díky naší neuvědomované snaze o jejich “nevidění”) ale není rychlá jednoduchá záležitost a většinou sebou nese i spoustu frustrace a pocitů bezmoci z toho, jak dlouho taková změna trvá.
Nutno dodat, že existují i určité "izolované" psychické problémy (např. fobie), které například kognitivně behaviorální terapie (KBT) dokáže poměrně rychle a spolehlivě odstranit. V praxi však minimální množství klientů za terapeutem přichází s podobně vymezenou zakázkou. Odstranění takto izolovaného problému však také neřeší jeho příčiny a nezabývá se jeho dalšími souvislostmi v životě daného člověka.
Není náhodou, že na “terapeutickém trhu” po celém světě existují i terapeuti, koučové, hypnotizéři, kartáři, šamani a další kdoví jací “specialisté”, kteří nabízejí to, co spousta lidí v psychické krizi poptává – rychlou zaručenou dlouhodobou změnu člověka. To je jedním z důvodů, proč třeba výborné terapeutické zařízení Psychosomatická klinika v reakci na kauzu okolo “kadění rakoviny” v alternativním centru AKTIP zařadila slibování zaručeného účinku a rychlého a trvalého působení terapie za znak šarlatánstí.
Je zajímavým paradoxem, že přijmutí pomalosti změny a více “hygge” přístup k terapii je velmi dobré prognostické znamení vedoucí často k terapeutické změně.
Nerad bych potřebu rychlého efektu sváděl pouze současné trendy ve společnosti. Určitá frustrace z délky trvání terapeutického procesu existovala samozřejmě vždy. V dobré terapii se s něčím takovým samozřejmě počítá a pracuje. Domnívám se ale, že moderní společenské trendy podobné sklony u terapeutických klientů mohou prohlubovat.
Lidskou psychiku nelze změnit nárazově. Jeden velký vhled do podstaty našich problémů náš život během chvíle totálně nepřevrátí a nezlepší výrazně jeho kvalitu. Přijetí toho, že o práci na sobě je třeba uvažovat spíše v dlouhodobějším měřítku (a to nejen v terapii) však často v konečném důsledku k větší životní spokojenosti vede.
Podobnou větu od klienta občas slýchá skoro každý terapeut. Jedním z trendů moderní doby je, že všichni chceme všechno rychle. Mám hlad a chci se hned teď najíst? Zastavím se ve fast foodu. Chci vědět, zda bratr koupil ten dárek našim rodičům? Ihned mu napíšu na messenger a očekávám, že mi obratem odpoví. Chci něco sdělit světu? Okamžitě svou myšlenku “hodím” na Facebook.
Terapeutičtí klienti jsou podobně netrpěliví. Přicházejí do terapie s dlouhodobými složitými problémy a doufají, že emoční vzorce, které jim velkou část jejich života působí utrpení, se mohou změnit v rámci týdnů či měsíců. V realitě hlubší změna člověka bohužel trvá spíše roky.
Nejde to dostatečně rychle? Tak si nechám napsat od psychiatra psychofarmaka. Nebo ho zkusím přesvědčit, aby mne poslal někam na elektrokonvulze. Případně si koupím speciální lampičku, která na mne bude svítit podobně jako slunce v létě a zlepší mou náladu.
Vůbec si nedovoluji tvrdit, že podobné metody nemají svůj význam a nedokáží zlepšit psychický stav člověka. Často sebou podobné strategie však nesou i vyhýbání se hlubším příčinám problémů, které se člověk snaží se z nějakého důvodu nevidět. Řešení podobných problémů (mnohdy právě díky naší neuvědomované snaze o jejich “nevidění”) ale není rychlá jednoduchá záležitost a většinou sebou nese i spoustu frustrace a pocitů bezmoci z toho, jak dlouho taková změna trvá.
Nutno dodat, že existují i určité "izolované" psychické problémy (např. fobie), které například kognitivně behaviorální terapie (KBT) dokáže poměrně rychle a spolehlivě odstranit. V praxi však minimální množství klientů za terapeutem přichází s podobně vymezenou zakázkou. Odstranění takto izolovaného problému však také neřeší jeho příčiny a nezabývá se jeho dalšími souvislostmi v životě daného člověka.
Není náhodou, že na “terapeutickém trhu” po celém světě existují i terapeuti, koučové, hypnotizéři, kartáři, šamani a další kdoví jací “specialisté”, kteří nabízejí to, co spousta lidí v psychické krizi poptává – rychlou zaručenou dlouhodobou změnu člověka. To je jedním z důvodů, proč třeba výborné terapeutické zařízení Psychosomatická klinika v reakci na kauzu okolo “kadění rakoviny” v alternativním centru AKTIP zařadila slibování zaručeného účinku a rychlého a trvalého působení terapie za znak šarlatánstí.
Je zajímavým paradoxem, že přijmutí pomalosti změny a více “hygge” přístup k terapii je velmi dobré prognostické znamení vedoucí často k terapeutické změně.
Nerad bych potřebu rychlého efektu sváděl pouze současné trendy ve společnosti. Určitá frustrace z délky trvání terapeutického procesu existovala samozřejmě vždy. V dobré terapii se s něčím takovým samozřejmě počítá a pracuje. Domnívám se ale, že moderní společenské trendy podobné sklony u terapeutických klientů mohou prohlubovat.
Lidskou psychiku nelze změnit nárazově. Jeden velký vhled do podstaty našich problémů náš život během chvíle totálně nepřevrátí a nezlepší výrazně jeho kvalitu. Přijetí toho, že o práci na sobě je třeba uvažovat spíše v dlouhodobějším měřítku (a to nejen v terapii) však často v konečném důsledku k větší životní spokojenosti vede.